close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2007

Na Rozcestí

27. dubna 2007 v 20:05 DR:Fareathis
Hned ráno mě bolela hlava. Včera se to s tím pitím přehnalo. Lili do mě další a další víno. Já vino měl poprvé,nezvyk... rychlé poblouznění mysli alkoholem. Ale vše jsem si pamatoval. Naštěstí. Nic přesnějšího jsem se o Aeinovi nedozvěděl než je to, že je to zřejmě jejich vůdce nebo co. Podle toho co jeho "děti" říkali(ano,tak se nazývali) u něj měli velké peníze. A to mě zaujalo. Aein dá zřejmě za své děti hodně výdajů. Jen u toho hostineského. Chvíli mě napadali myšlenky,jestli si mě nechtěli svými utopickými řečmi přetáhnout k sobě,ale to přece ne. Vypadali tak důvěryhodně. A ted: v čem ta má práce bude spočívat? Jistě to bude něco velkého. Báječného.Umyl jsem si. Kruhy pod očima. Viděl jsem je na sobě poprvé. Maminka je vždy měla. Ted jsem jí byl víc podobný. To mi vyhovovalo. Oblékl jsem si svou bílou košili a kalhoty. Na to jsem přes sebe hodil pončo. Dostal jsem ho od maminky. Bylo obyčejné jen se skromnou výzdobou na okrajích. Přesto jsem ho měl moc rád.
Když jsem byl se svým vzhledem celkem spokojen, sešel jsem dolů.
Aein tam už byl- okolo něj seděli děti,se kterými jsem se seznámil včera. Byl vysoký hromotluk s nazrzlými vlasy avšak tak řídkými že se jejich barva jen těžce definovala. Měl na sobě černé oblečení. Krásné,hrůzu nahánějící. Na opasku byla sbírka. Sbírka nožů. Jeden byl rovný,druhý malý...Nejvíc mě zaujal ten na pravém boku. Zkřivený s krásnou čepelí. "Vítám tě." řekl tiše,řečnicky. Přesná intonace jako děti. "Já jsem Aein Velký. Velký je mé přízvisko. Říkají mi tak všichni. Víš? Zasloužím si to. Se mnou dosáhneš velkých věcí. Jestli budeš chtít a budeš poslušný." PAk už nic neřekl. Jeho,krátká, řeč mě ochromila. Byl to strach? Nebo snad obdiv? "Do-dobrý den." zakoktávál jsem se "Já jsem Fareathis a přízvisko nemám...ale všichni mi říkají Far.." Aein pokýval hlavou. "Dobře Fare.... ted odjedeme na můj zámek. Tam tě seznámím s podrobnostmi. Souhlasíš?" Nevěděl jsem co jiného říct než souhlas. Aein se zvedl. Děti také. "Tak jdeme!" Otočil jsem se na hostinského. Mé pochyby o diskrétnosti byly pryč. "Ještě jednou děkuju..za vše" Hostinský pokýval hlavou. "TAk t se ti daří...někdy se možná setkáme. Vykročil jsem. Opilec mi nastavil nohu. Nespadl jsem jen jsem se zastavil. Opilý muž se na mě podíval. Páchl. Zazpíval:

Tam kde je Aein a jeho sluhové,
bojí se jít i sami duchové.

Opilcova hlava spadla do sudu. Ireth schoval meč. "Ožrala jeden... bude tady zpívat nějaký pomateniny." Měl jsem otevřená ústa. Ireth zabil bez sebemnešího zaváhání. Jako by to byla nějaká...rutina. Ireth se na mě otočil: "Hele..t.y nemáš ani meč..nic? jo... hmmm neboooj chlape, Aein se o své děti poctivě stará. Když mu budeš dobře sloužit... " Polkl jsem. "Sloužit... jako jak?" Ireth se zahihnal. "Hééh...to záleží jak moc budeš poslušnej...ale na začátku...seš dobře stavěnej...bude z tebe mít medvídka... to je příjemná prácička... pak možná něco víc... uvidíme."
Aein ukázal na bílého koně. "Ten je tvůj" Zamčel jsem že jsem nikdy na koni nejel. Všechno mi přišlo tak složité. Medvídek,poslušnost.
"Irethe.... co ta práce v Leoně? Myslím starýho vévodu N´Deana." Aeinova slova nezněla jako otázka. Spíš jen... obyčejná věta. Ireth se zazubil. " Naprosto v klidu. Nekladl nejmenší odpor. Obchodní společnost jeho mrtvolu dostala. Nepoškozenou" Vypukl smích všech mužů. Já tiše mlčel a vysedl na koně. V hlavě mě Irethova slova tížily jako balvan.
"..nejmenší odpor.... společnost.... mrtvolu... nepoškozenou..."

Na vlastních nohou

27. dubna 2007 v 19:32 DR:Fareathis
Napil jsem se. Voda byla spíše vlažná než studená ale osvěžila mě dokonale. Celý hostinec zel prázdnotou. Jen u vchodu si pobrukoval opilec nad pivem. Hostinský byl podle mě dokonalý prototyp toho co vede hospodu-kulatý obličej, knírek a příjemné vystupování. "A co tě vede mladej do těchle pustin? Tohle už je pár metrů v Hadaraku..." Uchechtl jsem se. "Víte...já jdu z Hadaraku do "normálního světa"... jsem rodilej Hadaračák. Hostinský neskrýval úžas. "Myslel jsem, že v Hadaraku žijou jen ti tmaví kočovníci. Však jseš bílej." Nijak jsem mu neodporoval. Neměl jsem náladu. Byl to už skoro den co jsme maminku i Dinga důstojně pohřbil a vydal jsem se na východ. Našel jsem tuhle zapadlou hospodu "Na Rozcestí" za ní už se skrýval pohled mi naprosto nový-zelen,stromy, voda.Ale hostinský měl pravdu-ačkoliv jsem žil celý život na pálícím sluníčku,nebyl jsem moc opálený,spíš bílý a mé hnědé vlasy a světle zelené oči jen podtrhovali vzhled seveřana. Však se uvidí, kdo je můj otec. Nebo se něco nového dozvím i o své matce?
"Slyšel jsem...že v tý poušti řádí nějaký zvěřstvo. Poznal jsem to i na vlastní oči. Zásoby piva ze Surdy už mockrát nedorazili. Víš, mladej, já beru jen Surdské prameny. Ty maj vynikajcí chut. A zákazníci si taky nestěžujou...chceš ošmáknout?" Usmál jsem se. "Ne díky...nepiju.... ale myslím že to zvěřstvo...že to za vaše nedoražené zásoby piva nemůže.... to zvěřstvo, jak říkáte, to je jiného kalibru." Nevěděl jsem co je ten Jezdec zač. Ale jako alkoholik mi nepřišel. A zase to ve mě bouchlo-vzpomínky na maminku, Dinga. Když jsem nebrečel,připadal jsem si provinile. A když jsem slzy pustil- byl jsem slaboh. Však jsem celou noc probrečel. V chůzi. Taky podle toho mé nohy vypadali. Hostinský mi dal pokoj na přenocování. Se slevou. Ale ani tak mi už moc penez nezbývalo. brzy se budu muset někde zaměstnat. Možná...by hostinský o něčem věděl. Dlouho jsem neváhal a zeptal jsem se:"Nevíte o nějaké práci pro mě?" Hostinský si uhladil knír a přitom přemýšlel: "U mě...tady asi ne.. mám tady plno a všechny mé pomocníky vyplácet už ani tak moc nemožu... Kuchyn je doslova přeplněná...a tady v okolí... tady zdechl pes... to až dál, v Bullridgu...a dál na vejchod...ne tady fakticky nic." Zkroušeně jsem poděkoval. Do hospody přišla parta mladíků. Byli pohlední,oděni v stejnokrojích a bavili se. Ale vůbec ne nahlas. Byl to hlasy řečníků,zkušených, možná trochu podlézavých.... ale přesvědčivých. Sedli si ke stolu ale to už se jejich hlasy změnili v šum. Zívl jsem "Tak já si půjdu lehnout. Dobrou...a díky za vše."
Pokoj nebyl nějak nobl ale byl čistý a upravený. Lehl jsem si a až tehdy to na mě dopadlo,to co se stalo. Slezy už nebyly,ale blo mnohem víc...byla beznaděj, byl ten pocit který jsem dosud neznal. Když víte že už nikdy nepřijde. Ta osoba. Zvláštní, příšerné vědění,že už prostě nepřijde. A navíc jsem věděl že mám v kapse almužnu jen na pár dní. Pomalu se mi zavíraly víčka když do pokoje vstoupila silná silueta držící pochoden. Hostinský. "Spíš? Mladej..spíš?" Zavrtěl jsem hlavou a sedl jsem si. "Co...se děje?" Hostinský zavřel dveře a rozhlížel se jestli je šistý vzduch což je v zavřeném pokoji celkem komické. "Děje se to,že bych pro tebe našel prácičku...ale musel by jsi být diskrétní...hodně diskrétní..." Pokýval jsem hlavou.
Minutu na to mě hostinský posadil vedle těch bohatě vypadajících mladíků. "Tak chlapi...vedu vám posilu." Asi 25-tiletý hezký brunet se na mě usmál. Musel to být znalec žen. "Vítám tě...já jsem Naldon... a tohle je Ireth,Aeinova pravá ruka." Nervozně jsem se zakřenil. Naldon,Ireth,Aein.. jejich jména mi nic neříkali. Slova se ujal Ireth,Naldonův pravý opak-upravený ale ošklivý třicátník:"Aein přijede zejtra, má nějaké zařizování v urubeanu....myslím, teda myslíme že bude spokojený s našim úlovkem. Tím myslím tebe." Všichni se z plna hrdla zasmáli. Mě to moc směšné nepřipadalo ale opět jsem se zakřenil. Avšak. Nušla mi jedna věc. Naldon podal hostinskému plný pytlík zlatáků. Že by za mě? Pomalu mě napadalo,jestli být diskrétní je tak výhodné.

V poušti

27. dubna 2007 v 18:31 DR:Fareathis
"Dingo! Hodný Dingo" podrbal jsem mého pejska za ušima. Jeho hnědé kaštanové oči na mě hleděli s něhou,láskou a úctou. Byl krásný: Nebyl vyhublý ale neměl ani gram tuku navíc. Krásná zlatá srst se leskla pod vysoce svítícím sluncem. "Pojd Di, půjdeme k paničce..." Dingo za mnou poslušně tapkal do přístřešku. Maminka tam zkoumala nějaké pytle.
"Ahoj mami." Usmál jsem se. Maminka na mě pohlédla. Vypadala unaveně, jako už mnoho měsíců. "Fare.... měla jsem starost.... kočovníci říkali, že tady v Hadaraku začal řádit živel. Příšerný živel!"
Trochu jsem se usmál. Kočovníci toho vždy napovídají. Ale ovoce mají dobré. Jen díky nim tu přežijeme. Vždy jednou za dva týdny projedou poušt a prodají nám nějaké věci. Potraviny, oblečení... vše co je potřeba. Hrábl jsem do pytle a vytáhl jsem velkou hrušku. Hrušky tady v Hadaraku neroustou. Tady přece neroste nic."To by ti nechutnalo Dingo" zasmál jsem se na slintajícího společníka. Dingo zaštěkal a vyběhl někam dozadu. Ani jsme se mu nedivil. Na dřevěné "střeše" zapáchal šedivozelený povlak."Zase?!" řekl jsem napůl zoufale,napůl nepříčetně. Maminka smířilivě pokývala hlavou. "To je od předvčereška....ten leják...střecha špatně schne." Vzdechl jsem. Ano, dva dny zpátky se nad poušti usadili deštové mraky a spustili vydatný slejvák. Nepravidelná roční dávka deště v Hadaraku už byla vybrána. Déšt jsem měl rád,ale tehdy mě zastihl ve spánku a probudit se celý mokrý není moc příjemné. "Mami... nechceš se přece jen opravdu nastěhovat.... pryč...pryč z téhle nehostinné pouště?!" ptal jsem se pravidelně. Vždy jsem znal odpoved. " Synáčku můj,žiju tu téměř celý svůj život... a ty celý svůj život. Plných 17 let. Tam to není pro tebe...jsou tam věci o kterých se ti ani nezdálo... ne nene...jen zůstanme tady,v bezpečí.... ani ten živel není tak nebezpečný jako jsou živly tam.... ne...jsou tam věci které nejsou pro tebe... nejsou pro nikoho" vydechla. "DRACI!" Kočovníci o nich vždy vyprávěli s úctou a v mnohých svých písních oslavovali jejich velkolepost. "Draci?" reagovala mminka smutně. "Draci se stali jen nástroji...nástroji zlých lidí. Zlých Jezdců." Rozmrzelo mě to. "Jezdci, a ani draci, určitě nejsou takoví jk říkáš mami.... ne, nejsou. Dingo... DINGO!" reagoval jsem na hluk. Obešel jsem celý přístřešek. "Tady jsi DIngo....DINGO!" Zmrzl jsem. Dingo tam ležel. V kaluži krve. Probodlý mečem. Mečem který držel nějaký muž v kápi. Muž, vedle kterého bylo obrovské černé hrůzunahánějící ... zvíře..? bytost? Věděl jsem to. Okamžitě jak jen jsem to spatřil jsem věděl že je to drak.Osoba v kápi na mě pohlédla. Byl to muž. Viděl jsem jeho šílené oči. "Jsi tak podobný svému otci chlapečku. Natáhl proti mě meč. A pak...nevím co se to stalo. Natáhl jsem ruku. Řekl jsem nějaké slova. Jakoby mi vypadali z úst sami.

Probudil jsem se na zemi. Slunce už nehřálo. Zapadalo. Musel jsem tam ležet asi dvě hodiny. "Farrrrre...si....jsi tu ně- ně-někde...?!" "Mami?!" zakřičel jsem a vstal jsem. Bežel jsem do přístřešku. Maminka tam byla. Málem jsem se pozvracel. Tam kde byla ruka... jen ohavný pahýl. V prostřed břicha byla odporná červená cosi. "Mami...to...to oni?!? Maminka neodpověděla... začla mluvit, velmi potichu, pomalu:"Fare,tede mě poslouchej,synáčku... nejsi sám. Nejsi sám... na světě existuje.... další tvá krev. Vyhledel Utera.... ten.... poradí ti, řekni mu že ho pozdravuju já, Milia...ano? prosím Fare... nehledej ho... nehledej svého otce...hledej jen Uthera." Musel jsem se pekelně soustředit abych pochopil všechny její slova. "Mami...ten.... jezdec...to byl on? Můj otec." Maminka zasténala."Ach Fare...já...omlouvám se...já"

Vydechla.

ÚvoD

27. dubna 2007 v 18:01 DR:Fareathis
Kvetha, takže začínám popisovat život Fara. Celou jeho strastiplnou cestu:) Rozhodl jsem se nic nepřikrášlovat, protože život není jen pozitivum,pozitivum,pozitivum. Možná že to některé jezdce znechutí,ale pak nemají žaludek na pravdu.
Far lituje mnoho věcí co udělal...jen abyste si nemysleli:D
Nevím co tu dál kecat...takže-přeji příjemné počtení:)

Rande aneb když trapas tak at už stojí za to!xD

20. dubna 2007 v 20:06 Jednorázovky
"Revize jízdenek prosím... Ano děkuji"
Petr schoval jízdenku zpátky do pěněženky. Snažil se rozpoznat svou siluetu v okně trolejbusu. Ale marně- všechno se lesklo a odráželo a jediné co tak viděl byl revizor stojící za ním. Snažil se tedy rozpoznat svůj stav vzhledu po hmatu. Účes si pořád kontroloval. Gel mu dělal pořád stejně bodlavé hnízdo. Doma nevěděl jestli si má vzít mikinu, tričko nebo košili. Rozhodl se pro košili. Zelenou,hnědou, Červenou nebo černou? Černé řekl ne, protože měl již rifle téhle barvy nechtěl vypadat jako nějaký punker. Věděl totiž,že ona to nerada. Hnědá byla vytahaná a silně připomínala éru hippies. V červené vypadal moc zženštile,takže se rozhodl pro zelenou se vzorem Hawai. Jenže další problém. Celou cestu řešil jestli si má zapnout i ten horní knoflík,to pk ale vypadal moc slušnácky,ale když si rozepl,vypadalo to moc....vyzývavě? Rozepnul ho ale snažil se tu škvíru na jeho hrudi maskovat tím že tam měl ruku. Pořád tomu nemohl uvěřit. Šel s ní na rande. S nejhezčí holkou ročníku,ba celé školy. Vystoupil.Pár stovek metrů před ním stála hezká budova. v ní byla ta luxusní restaurace kde TO rande proběhne. Bylo to tam moc nobl a celé mu to přišlo jako kýč. Ale Ona pochází z opravdu dobré rodiny a On musí ukázat že na to má. Že má na jídlo na luxus. Že má na rande s ní. Vykročil.

O ou

Co květiny? Všechno mu to přišlo jako ve filmu....ale tady se to hodilo. Naposled byl na rande s Natou. V kině. Tam se kytka nehodila. Ale sem? Rozhlédl se. Pod zdejším domovem důchodců byl veřejnosti přístupný park. Slunce ještě svítilo takže bez problému rozpoznal růže na kraji parčíku vedle zastávka. Nenapádně se tam dostal a jednu růži utrhl. Tu nejhezčí. Hned se cítil líp.Sice si popíchal krk o trny...ale co. Usmál se. Vykročil.

Otevřel masivní dveře. V restauraci to vonělo grilovaným masem. Mmmm,lahoda, pomyslel si Petr. Věděl že je asi jediný v jeho třídě, ba škole, kdo prožil takové rande. Ale kino? zmrzka? mekáč? Bando primitivů! Pravé rande je nejlepší v restauraci kde vás moučník přijde skoro na dvě stě.
Seděla tam! Její krásné dlouhé blondaté vlasy měla stažené vkusnou bílou gumičkou a zelený top s krátkou bílou miniskuní doplnovaly roztomilé pruhované ponožky skoro po kolena. "Ahoj!" Mávl Petr na pozdrav. Jak si ale uvědomil, vypadalo to, jako kdyby zdravil jednoho německého diktátora. "Čauky..jsi přesný jako hodinky..." sladce se usmála. Petrovi se podlomily kolena. Slunce zapadalo a celá restaurace se zalila zlatavým nádechem. Ona tak vypadala ještě svůdněji. "Tady..máš tu ...kytku... ." Petr blaženě sledoval jak si tu růži bere. "Je krásná...musel jsi ji koupit v tom nejlepším květinářství ve městě." Petrovy potní žlázy zapracovaly. "Jo...no...však víš...pro tebe.... jen to nejlepší...a nej...kvalitnější. že?" Usmála se. Jistě...jestli chceš doporučím ti nějakou kvalitní kožní vyrážku. Číšník donesl něco na pití. Zřejmě na její objednávku. "Jakou vyrážku?" Peta nic nechápal. Ukázala na jeho krk. Petr se podíval: na krku mu naskakovaly zarudlé boule. Ty trny růží!Zřejmě nějaká alergická reakce! Odporné! "ÁÁÁ!" Petr se neovládl a začal mávat rukama jakoby tak snad vyrážky měly zmizet. Bohužel mával tak nešikovně že převrhl pití. Červená tekutina se rozlívala po bílém ubruse. Červeném topu. Bílé minisukni. Zelené košili. Černých riflích. Číšník se zděsil. Vykročil.
"Už se neomlouvej, Petře...to zvládnu." Petr se cítil strašně provinile. Byla tma a jejich špinavé hadry nešly vidět. Ona na sobě měla dlouhý černý kabát. On nic. Skvrny částečně vyčistil ale košila pořád hrála všemi barvami a trochu studila od toho pití. Prý vína."Já...je mi to trapné...fakt...ale ty grilované stehýnka...byly dobré..ne?" "Myslíš takové ty, jak ti vystřelili z talíře pod zem..? Jak jsi je neuměl krájet?" Nic neřekl. Mnul si krk. Personál restaurace mu poskytl mastičku. Skoro to zmizelo. Zatočili do parku. Bylo tam plno důchodců. Jasně, park je okolo jejich domova. Posadila. On taky. "Je celkem kosa.... pojd zahřejeme se." řekla svůdně. Možná vše nebylo ztracené. Petr vytřeštil oči. "A jak?" Přemýšlel co tím myslel. Ale bylo to jasné. Blížila se k němu. Spíš její rty. Ačkoliv by ještě odpoledne Petr udělal vše aby tahle situace nastala, ted když (jak si všiml) je pozorovali desítky důchodců mu to přišlo docel trapné. Uhl. Ona políbila prázdno. Chvíli jí trvalo než poznala co se stalo. Zvedla se. "Ty...debile!" "Promin" řekl zkroušeně Peta. Její tvář dostávala červenou barvu, podobnou tomu vínu. Rozkřičela se:"Ty....ty...imbecile! OK...to žes zapoměl kytku... a pak vidím jak jí trháš v parku bych prošla bez povšimnutí....To že jsi asi fašista.... Ok ok..... to bych možná tak přežila... že něco rozleješ...to se stává i mě...ale že ani neumíš krájet maso.... a neumíš ani políbit holku.... O můůj bože... jsi trapák. Hulvát. Primitiv. Kretén. BLBEC! DEBIL!" Odešla. Důchodci měli zřejmě scénku lepší než v Ordinaci. Petr chtěl být co nejdřív doma. Vykročil.

...jednou skončí

20. dubna 2007 v 19:16 Na Sídlišti nuda je
Probuzení, ranní hygiena, snídaně, "kontrola" netu a pokec s pár lidma na ICQ. A taky myšlenka že je už zítra škola. Občejné nedělní ráno. Z nutnosti jsem udělal DÚ.
"A Elišcina maminka se náv zlobit nebude? Jste u nich každý den..."
"Ne-e mami... dneska jdem ven...tak ahoj!" Seběhl jsem ze třetího patra. Martin i Eliška už seděli na lavečce a bavili se. Za zády jim stály základy nového obytného prostoru. Další bytovka... "Zdarec." "Ahoj Tome!" "Ahojte...jdeme?" Martin se významně postavil. Přišlo mi to komické. Eliška si taky stoupla. "Martin mi to ted ukazoval... je to tam super...fakt!" Usmál jsem se. "Tak to je dobré...!" Vyšli jsme. Každý jsme do rukou vzali pár dřevěnných prken které Martin dotáhl pro stavbu klubovny. Ploužili jsme se ulicí jako stíny. Bylo vedro k nevydržení. Nebe bylo inkoustově modré.Ani jeden, ani jeden jediný mrak. Z jedné strany byla kolonie naprosto stejných domků. Číslo 543, 544, 545. Okna měli otevřené,aby se jim tam dostal neexsistující vánek. Z prava se tyčili ošklivé paneláky. Lidé nikde. Kdo nemusel ven, nešel. Koupaliště bylo až ve vedlejším městě.U nás byla jen snad deset let nepoužívaná dostihová dráha. Ted byl hnusná a rezavá. Jako všechno v této obci. Naštěstí jsem chodil na gymnázium v krajském městě...jen 15minut jízdy autem vzdáleném. Překročili jsme písek po kterém se kdysi proháněli koně. Ted tam bylo jen plno psích výkalů. Přešli jsme suchou trávou. Je přece duben,panebože...vypadá to jako kdyby byl srpen. V prostřed závodiště byly dvě jezírka. Obě napůl vyschlá. Byla cítit rybinou. Znovu jsme překročili písek.Přešli jsme celé hřiště. Martin mi ukázal na na pruh stromů uprostřed strmého kopce. "Koridor"vzpomenul jsem si na nedávný EKOvýlet. Martin se na mě tázavě podíval. Mávl jsem rukou. Kopec byl zarostlý vysokou bodlavou trávou. Prý je tam plno hadů ale ti zřejmě byli z důvodu nesnesitelného horka někde zalezlí. "Jsme tůů! Sláva nazdar výletu..."začal Martin zpívat. Rozhlédl jsem se."Hmmmm" Uprostřed stromů byla izolovaná malinečká mýtinka,jesli se to tak vůbec dalo nazvat. Přírodní ohniště a okolo ní pár dřevěných špalků na sezení. Na stromě bylo asi nad metrem nad zemí zavěšen obrovské široké prkno. "Na to přitlučem tyhle prkna a budem tam mít prima posed" seznámil mě Martin s jeho "geniálním plánem". Po pravdě jsem čekal něco lepšího. M+E ale zářili nadšením...Eliška vytáhla z btohu tři červené deky. nechápal jsem jak se tam vlezly,ale pokkračovalo to ještě tím,že nám dala i občerstvení. "Martinéé?" zeptal jsem se, "to ohniště...to posezení....to jsi postavil ty...nebo už to tu bylo?" "Jooo tohle.... né já ne, nějací trampové to tu postavili. Aspon máme mín práce." Trampové? Tady? Nad námi je nějaká težebna pískovce a pod náma zchátralá dostihová dráha a městečko, ve kterém se zastavil čas po pádu komunismu a JZD. Martinova studnice báječných plánů ještě nebyla prázdná: "A příští pátek.... tu přespíme.... wow!" Nuceně jsem se usmál. Eliška vytáhla skrebl a dala ho na ten "prima posed" na dřevěném prkně. Prý aby nám to tu zdomácnělo. Přece to nebude tak hrozné...

Všechno dobré...

20. dubna 2007 v 18:46 Na Sídlišti nuda je
"A kdo jiný by to asi tak mohl být?"opáčil jsem bez zájmu s úsměvem. Stále jsem měl zavřené oči. Venku bylo hezky teplo, lehký větřík...ideální počasí. A já se houpal v houpací síti zavěšené na dvou kmenech rozkvetlých jabloní. Pravda,idylu mi ničilo to,že jsem silný alergik a lehtalo mě v nose a oči rudly, taková maličkost ovšem nemohla ohrozit báječné sobotní odpoledne.
"Už z tama vypal...houpáš se snad hodinu." zaútočil na mě Martin a snažil se sít převrátit. Zat´al jsem se. A nic. "Sakra..!" zuřil. "Dobře..už jdu." prokázal jsem svou mírumilovnost a seskočil jsem. Svět se mi změnil v směsici barev. Sáhl jsem po brýlích na stolku a rozkoukal jsem se.Eliška seděla u stolu a opisovala úkol do angliny. Nějaká wrájting. Myslím ten co jsem jí napsal. "Že se ti Eli chce..." "To je v pohodě...fakt...už to skoro mám" "Ok" Martin se houpal. Eliška psala. Já se nudil. "Tady je nuda...tohle sídliště je strašné." Eliška sice bydlela v baráku (tam jsme ted taky byly) ale za plotem už na nás z výšky koukaly vysoké oprýskané bytovky. V jedné z nich jsem bydlel. Bohužel."Jo no..." řekl Eliška nepřítomně. Martin se až nebezpečně hodně houpal. "Tak něco podniknem...ne? Postavme si nějakou klubovnu...u dostihovky." Pod slovem klubovna se mi sice vybavili Rychlé šípy, skauti a podobné organizace ale v tuhle chvíli se mi to zdál lepší nápad než hraní simz na počítači což nás vždy před nejvyšším stupnem nudy zachranovalo. Řekl jsem že je to dobrý nápad. Eliška to přešla mlčením, jen pokývala hlavou.

Martin už musel jít domů. Slíbil že zatím do zítřka všechno promyslí. Já už se taky vracel domů... Cestou jsem koukal na ošuntělovou dostihovou dráhu daleko vzadu. Přemýšlel jsem jaké tam budeme mít hezké teritorium. Před spaním jsem si ještě přečetl půjčenou knížku. Vše bylo táák dobréé...

Poté

14. dubna 2007 v 12:13 FaF: Harry Potter
Z okna zazářil pruh zeleného světla. Macnair se zasmál.

Venku byla jasná noc. Nic nenasvědčovalo tomu co se dnes stalo. Měsíc i hvězdy přívětivě svítili. Určitě ne však pro to,co se ted stalo.

"Je tam nějak dlouho, ne?" žertovně poplácal Macnair kolegu Smrtijeda. Smrtijed váhvě přikývl. Nebyl ten typ co má radost z vraždění. Macnair dobře věděl že je u Pána jen ze strachu a ne z oddanosti. Stejně jako ten Peter. Oba Macnair nesnášel.

Velký mrak měsíc zahalil.

Macnair se kousl do rtu. Fakt už je tam dlouho. bylo to už pár minut. Macnair dobře věděl, že by měli vypadnout než se něco zjistí. "No táák... no táák." Pot začal Macnairovi nemilosrdně stékat po čele. Maicnairova robustní ruka pot setřela. "Měli bychom se zeptat.... nebo se podívat" Poslední slovo už spíše znělo jako otázka. Smrtijed vedle něj pokrčil rameny. Macnair věděl, že nechce jít kvůli mrtvolám. Okamžitě by se skácel.
"Hele... polez... nebo to kecnu Pánovi.." Výhružka zafungovala. Smrtijed rychle přikývl a oba vešli do otevřených dveří. Macnair si nemohl pomoct a kopl do těla Jamese Pottera. Jeho mrtvola ležele v nepřirozeném úhlu přímo před dveřmi. Kdesi z venku se ozval rachot motorky. Nějaký mudla si vyjel na projíždku. Macnair se usmál. Miloval zabíjení škodlivých mudlů. Jsou tak bezbraní...

Ozval se hlasitý zvuk. Dětský pláč. Oba smrtijedi ztichli. Pán zřejmě ještě není hotov. Ale...co ten zelený záblesk?!

Motorka dojel až k dolu. "Lumos!" ozvalo se naléhavě. Osoba seskočila z motorky a blížila se k domu.

Maicnar se otočil a snažil se rozpoznat jezdce. "Kdo to k čertu-" Kolega ho přerušil. Zatahal mu za rukáv a zašeptal: "To je ten Black...Sirius Black." Macnair nebyl schopen slova. Ano, byl to Sirius. Nebylo pochyb. "A Sakra... mizíme!"

Fan Fiction

14. dubna 2007 v 11:23 Nezařazeno
Co to je?
Fan Fiction je (jakste si jistě přeložili) Fanouškovská fikce. Jedná se o to že autor(v tomto případě já) si "vezme" nějaký svět (např. Eragon, HP) a k tomu i nějaké postavy a píše o nich příběhy. Nejsou to žádné pokračování děl, FaF to spíše jen rozvíjí, doplnuje. Povídka by se neměla vylučovat s tím co stalo v "originálních" dílech, spíše naopak. Ale to není pravidlo. Autor by měl hodně znát problematiku originálu, aby se nepouštěl na tenký led a nepsal hlouposti.(např.že profesor Lupin pojede do Irska za svou matkou, když ve Vězni z Azkabanu někde na 189. stránce řekl že mu rodiče umřeli:)
Příklady FaF?
stačí se podívat na nějaké blogy, kde dívenky píšou povídky o Tokio Hotel, o tom jak se přátelí s Billem a jsou jeho dívky.:)
Co budu s FaF dělat já?
Já se budu pokoušet na tenhle blog dávat nějaké FaF o Harrym Potterovi, Dračích Jezdích...prostě toho co mě baví:)

Život v láhvi, kapitola šestá

13. dubna 2007 v 15:18 Život v láhvi
kapitola 6
Petr zavřel pozlacené dveře a společně s Laurou se vydal přes širokou chodbu k točitému schodišti. "Jaký bys chtěl šampon?" zeptala se Laura. Petr se chvíli zamyslel a odpověděl ¨: "Het ent šouldrz...citronový!" Laura se zasmála a řekla :"No, ta značka tu asi nebude...ale nějaký lemon se doufám najde. Po schodišti potkali pár lidí. Petr nevěděl jestli si to jen namlouvá ale nějak podezřele ho pozorovali. Jako by měl na čele napsáno Já jsem Zeměmák. Ale moc mu to nevadilo. Rozhodl se, že i to zahrne do svého příběhu. Příběhu o pobytu v Láhvi s názvem Život v láhvi. A jak se potom dostane domů tak ho dá všem přečíst.
V přízemí byla dlouhodlouhá pasáž obchodů a služeb. Až úplně vzadu byla recepce. Byla tam pořád stejná recepční. Laura pozdravila:" Dobrý den! na pokoji č. 12 řada NP nám chybí šampon...Ano, počkáme...Ano, sprchový gel máme...Ano, děkujeme. Značka byla úplně jiná, ale náppis citronový a proti lupům tam byl také A s šamponem v Petrových rukou se ještě v třetině pasáže zastavili, protože Laura chtěla zmrzlinu. Když jedna dívka v řadě platila, Petzr si všiml, že v Láhvi mají jiné peníze. Platila většími ploššími kulatými zlatými mincemi. Laura bez váháni na prodavačku vyklopila, že chce borůvkovou. Zaplatila a chtěla ochutnat když-
Do motelu vtrhlo hlavním vchodem asi 8 mužů v černých kombunézách a v lyžařských kuklách téže barvy. Byli ozbrojení. "Rce vzhůru! Jinak střílím!" zahulákal prostřední z nich. Asi vedoucí. Všichni, včetně Petra a Laura, se strachem splnili jejich rozkaz. Dva z nich přiběhli k recepci a chtěli po recepční peníze z kasy. Kdesi nastartovalo letadlo a odletělo. Recepční vzdorovala. Jeden z mužů u recepce vystřelil. Recepční se skácela pod stůl. Začal křik. Muži vykradli kasu a šli do dalšího obchodus tiskovinami. "Kde je sakra ochranka?!" sykla Laura. Prodavač z kiosku už nekladl odpor.. Muži se přesunuli do zlatnictví. Byly to jen tři obchody od zmrzlinářství. Prosklenými stěnami lidé věděli, jak prodavač ze zlatnictví nechce zlodějům nechat zřejmě drahocenný prsten z výlohy. Vedoucí skupiny střelil zlatníka přímo do srdce. Z červené bylo Petrovi špatně od žaludku.
Dva obchody.
Skupinka vtrhla do potravin. V kase bylo málo a dva z mužů vztekle postříleli i dva lidi, kteří nakupovali. Jednoho do hlavy.
Jeden obchod.
Lupiči měli zřejmě už obrovský vztek, protože ani v elektronice toho moc nesebrali. Postřelili tam i čtyřčlennou rodinku včetně malého batolete. "Zvířata!" slyšel Petr jednoho muže v řadě u zmrzliny. " Ze zadu ale už prý někdo volal." ozvala se jedna žena. Petr si oddychl. Zakuklenci vyšli z elektroniky. Šli k prodavači zmrzlinářství, ale v tom se vedoucí zadíval na Lauru a zašeptal tak aby to každý slyšel: "Ale, ale, ale...Kohopak to tu máme? Lauru. Zedníkovou od Zdenkovců...Velké zvíře od naší Poslední naděje. Všichni tihle vrchní: my Vítkovici jsou prašivé krysy. Taak at´zchcípnou!" Střelil. Laura spadla na zem. Mezï lidmi zavládl už zřetelná panika. Zabíjeli už i ty, kterých se neptali na peníze. Vedoucí kopl do zkrvavené Laury. Petrovi vytryskla slza. "Nééééé" vykřikl a běžel k Lauře. "NÉÉÉÉÉÉÉ! VY ZRŮŮŮDY!!!!" Lure tekl z úst pramen krve. Kam to dostala? Petrovi to nemyslelo. Vedoucí se na něj zadíval a řekl: "Chceš taky spratku?" Petr brečel. Lauru měl rád. Až ted´si to uvěědomil. Snad je Lucka v bezbečí. Musí být. A s touto myšlenkou kopl vedoucího do rozkroku. Vedoucí se chvíli svíjel bolestí na zemi, ale s křikem na Petra se země vystřelil. Petr cítil v ruce neuvěřitelnou bolest. Slyšl nějaký hluk a pak řev.... "Tady policie!" křičel někdo. Snad policista. Ale co Laura? Za chvíli byly slyšet i sirény sanitek. "Já si ho vezmu...jsem od Králövství. Zeměmák. Pokud je ošetřen odvezu ho. Vážně!" Petr slyšel nad sebou hlas nějakého muže. Mluví o něm? Pokud si ho chce vzíz, tak Laura nemůže. Ne! Laura musí. Zase se nad ním skláněla nějkaká postava: "Spi." konějšila ho. A Petr opravdu spal.
"Viděl jsi zprávy, drahý?"
"Ano královnoo...viděl. Báječná situace. V tom motelu, kde se to stalo zůstal i ten druhý Zeměmák. Ještě štěstí že nezabili naši."
"Ale nemáš v tom prsty. Že ne?"
"Ale ne. Ti zlodějíčci si to jen dobře naplánovali. Já o tom ale nevěděl. A prý postřelili i sestřenku naší minystryně. Rodinné tragédie jsou nejhorší."
"Ty jsi tak vtipný! Miluju tě!
"Jen proto?"
" I za to!"
Petr byl v autě. Bylo to to samé jaké měla Laura, jen v něm nebyli andělíčkové vyšïtí na potahu.
"Dovol abych se přestavil. Jsem Štědrý den. Kolega Laury." oznámil mu muž za volantem. Petr se podíval na svou ruku. Byla obvázána. " Co Laura? Co Lucka? Kam to jedeme? Co to bylo za chlapi?" chtěl Petr vědět. Na jazyk se mu hrnulo nespočet otázek. Muž se usmál: "Milý Petře. Jedeme do Vysokměsta. A ti muži...nějací chudáci...nic organizovaného. Ale ochranku přepadli znamenitě." Petr se podíval z okna a co nejzdvořileji mužovi řekl: Hmmmm a co Lucka? Je v pořádku? A s Laurou je to vážné?" Šzědrý den chvíli neodpovídal a až za pár desítek sekund Petrovi odpověděl: "No, s Laurou...je v nemocnici. Je celkem dobrá, ale na řízení to moc není. A tvou kamarádku jsme nenašli." Petrovi se zvedl žaludek: "Co? Ale ona byla na pokoji!"Muž se zas na chvíli odmlčel. "No, u Vítkovců je to celkem zvyke, že vždy chtějí dostat Zeměmáky. Ale takhle hrubě? No podle výpovědi pár svědků ji ale unesli oni. Mají o ní nějak neobvyklý zájem...S tím se ted ale netrap." a řídíl dál.
Petr vyvalil oči a pomyslel si: S tím se nemám trápit? Haha. Tak se mi zdá, že pokud já nebo někdo jiný sepíše Život v láhvi, tak to bude pěkně zajímavé!

Jedna koruna není na nic...aneb: za všechno může kečup :D

13. dubna 2007 v 15:16 Jednorázovky

Tohle jsem napsal asi....před 4 lety... No co už.... trocha nostalgie neuškodí xD


Lenka se podívala na jízdní řád. Jede jí to až za dvacet minut. No nic, koupím si párek v rohlíku a pak PRÁVO, dneska vyšlo. Přiloudala se ke stánku: "Jeden párek v rohlíku," ohlásí těžce obézní prodavačce. "Kečup? Hořčice?" optá se prodavačka. "To je dobrý, nebo mi to dejte s kečupem." "12kč!" zvěstuje prodavačka a dává peníze do kasy. Lenka se s chutí pustila do jídla. To, co měla být dávka kečupu, byla nepochybně kapka této červené směsi na spodku rohlíku.
Lenka se vydala k trafice. Nové PRÁVO bylo za výlohou vystaveno - měli ho! Lenka si chystá 20kč, kromě 20kč na autobus, žádná další dvacka není. Sesbírám to z drobných, pomyslí si Lenka. Pět korun, sedm korun. ..pěkně se to sbírá, ale částka se zastaví na 19kč. Lenka prohledá všechny kapsy, celou aktovku, ale koruna nikde. No nic, PRÁVO nebude. Koupím si Křížovky. "Jedny Křížovky!" hlásí Lenka prodavačce. "24kč," oznamuje částku prodavačka Lence. "Cože? Vždyť stály jen 18 korun. To zase zdražily!?" rozčiluje se Lenka. Prodavačka jen krčí rameny.
Lenka těžce lituje, že si koupila kečup. V druhém fast foodu mají párek v rohlíku za 11kč i s ním. Autobus jí málem ujede. Sedne si úplně dozadu.
Aspoň si poslechne KoRn (:-) /poznámka KoRn*atka: na co asi naráží../ Ale discman zapomněla doma! To je opravdu "vydařená" půlhodinka. Jak teď přečká tu hodinu v autobuse?
Z toho všeho Lenka usoudí jednu pravdivou myšlenku:
JEDNA KORUNA NENÍ NA NIC! Aneb
ZA VŠECHNO MŮŽE KEČUP!


Můj vymyšlený "citát"

13. dubna 2007 v 15:14 Výplody

Možná,až jednou zjistíš co chceš, přestaneš čekat na zázrak.


ŽvL5

13. dubna 2007 v 15:12 Život v láhvi
kapitola 5
Petr kousl do citronové buchty, ale vůbec nevnímal její chut´. Stále mu vrtala hlavě ta podivná zvláštní shoda jmen jeho otce a královského rodu v Láhvi. Lucie mu sice pořád tvrdila, že je to jen náhoda, a když se na jméno "Frank" zeptali Laury, ta jim řekla, že Frank se jmenoval vždy prvorozený dědic trůnu. A ten prý jako dacetiletý zemřel a a jeho místa se ujal Poslední naděje.
Auto už nějakou chvíli jelo po obrovské dálnici a potkávalo spoustu jiných aut. Lucka si vytáhla a autoatlas a pečlivě ji studovala. Schválně nemluvila na Petra, protože věděla o čem přemýšlí. Na severu pevniny byly vysoké hory s horskými středisky. Zato ale na této mapě nebyly ty malé neprobádané ostrovy, protože tam nejezdí auta. Nejvíc silnic bylo u hlavního města a na jihu. Pustinou procházela jen jedna silnice. A na té právě jeli. Potom si Lucka ale všimla zvláštního bodu, který se nacházel v Království, avšak až na levé straně Pustiny, kde začínala zem Vítkovců. Pod bodem stálo: "Cistohrad, konec platnosti 138. roku Láhevského". "Co to je?" zeptala se Lucie Laury. Laura vzdechla a rozčileně řekla: "Tohle město jsme si postavili asi před dvanácti lety. Bylo jedno z největších v Království. Ale první den, když se tam nastěhovali lidé, tak ho Vítkovci sbořili a všechny lidi zabili. Bídáci!" Pro Petra to byl další důvod, aby měl na Vítkovce jasný názor. Po pěti minutách se zastavili u fast foodu a jeli dál.
Alžběta poklekla před králem. "Splnila jsem první část poslání, veličenstvo." zašeptala pyšně. Král se na ní usmál a řekl: "Výborně, Alžběto. Tedˇ přijde druhá část...Kolik jich budete potřebovat?" Alžběta se sklonila ještě víc a odpověděla: "Jen pár..Kdyby nastaly potíže. Sestřenka umí jen péct citronové buchty a jíst borůvkové zmrzliny. Jinak je neschopná. Zvládneme to. Stačí mi tak...Tři. Může být? Pokud budete chtít i toho protivu-" Alžběta větu nedořekla, protože jí král přerušil: "Ne! Toho kluka neberte. Pro ní chceme to nejlepší. A kdyby se sám nerozhodl, mohla by vypuknout i válka. A na to ted´nejsme připraveni. Ale jí musíme vzít. I násilím. Je důležitá. Velmi důležitá!!! A ty to víš. Spoléhám na tebe. Jen tak dostaneme, co nám patří. Vydej se na cestu. Nálezce Vítek s tebou!" Alžběta se poklonila a odešla z komnaty. Těšila se jako malá holka. Věděla, že musí být profesionál, ale celou radostí byla bez sebe.
Když o tři hodiny došla k letadlu, tři silní chlapíci už tam byli. Pozdravila je a nastoupila.
Lucie otevřela oči. Za okny už byly červánky. Petr nespal. Zarytě se díval z okna. "Á, drahoušku! Vzbudila ses? Za pár minut dorazíme do motelu. Tam přespíme. I já jsem hrozně vyčerpaná. Jmenuje se to U Pusté dálnice. Výstižné, že? Tipuju, že snad zítra dorazíme do Ocelového města a za pár dní budem ve Vysokměstě. Tam konečně uvidíte mou dceru, manžela, tátu..prostě všechny známé. Samozřejmě krále a královnu a jejich dceru." Petr svrastil obočí a zeptal se: "Dceru?Co to je za nesmysl? Říkala jsi, že nemají dítě!" Laura se usmála. "To ano. Ale Půlnoční tma je adoptivní dcera. Její rodiče jsou mrtví. Její matka byla služka, která zemřela při porodu... A její otec byl princ Frank. Král s královnou ji adoptovali. ´Bohuže, vládcem může být jen syn krále. Pokud by tedy byla chlapec, stala by se králem. Ted se ale musíme spoléhat na nynější královnu, že porodí syna. Jinak budou volby. Á MOTEL!!!" vykřikla radostně Laura a ukazovala na bílou mramorovou, asi 3o patrovou krásnou budovu s cedulí: Motel U Pusté dálnice.
Laua zaparkovala. I parkoviště bylo luxusní. Do haly je dovedl malý poslíček. Laura si na jednu noc pronajala na recepci pokoj. Pokoj měli hned v druhém patře. Lucka žasla: V pokoji byla velká plazmová tevize, rádio, skvěle vypadající notebook... lednice plná jídla, velká terasa s výhledem na bazén za motelem. A navíc tři dvoulůžkové postele s rudými závěsy. V koupelně byly kohoutky ze zlata a vana větší než obyčejný pokoj.
"At´ se nám tu líbí!" popřála Laura. Lucie se na ní usmála a "rozvalila" se na jednu z postelí. I Petr se ušklíbl a pochválil Lauřin výběr. Zapoměl i na starosti s otcem a šel si napustit vanu. Lauře začal zvonit mobil: "Kdo je?", zeptala se volajícího se skrytým číslem. Nikdo se neozval a a položil. "Kdo to byl?" vyzvídal na ní Petr. Laura polkla a řekla: "Omyl...nic víc... to se stává..." Ve skrytu duše ale věděla, že to omyl nebyl. Usmála se na své svěřence. "Nepůjdem spát?" optala se.Lucce ani Petrovi se nechtělo, ale přikývli. Petr (který běžel, aby nepřetekla vana) se za chvíli vrátil. "Chybí tu šampon!" oznámil. " Tak půjdem na recepci, aby nám něco dali, jo?" zeptala se Laura a oba odešli. Najednou připadal Lucii pokoj zbytečně velký a trochu strašidelný. Venku už byla tma a jediné světlo přicházelo z otevřené koupelny. Lucka se nadechla a šla na druhý konec pokoje rozsvítit. Každý krok jí připadal jako hodina.
Už měla ruku na vypínači, když do oken vyskočily čtyři postavy. Tři mohutné a svalnaté a ta poslední byla v plášti. Jeden ze svalovců odhodil Lucii na zem. Ta cítila, jak jí po čele sklouzávají kapky krve. Chtěla křičet, ale byla jako němá. "Trochu opatrně s ní!" slyšela Lucie hlas. Byl to ten z pláště. Lucie poznala, kdo to je. Další svalovec jí hodil na nosítka a všichni tři jí začali přivazovat. Osoba v plášti se nad Lucií sklonila a zeptala se: "Půjdeš s námi dobrovolně?" Lucie vztekle zakroutila hlavou. Svalovec se zasmál a hekavě pronesl: " No co děvenko. Půjdeš s námi tak i tak. Hahaha."A nacpal jí do úst roubík. Všichni se přesunuli k oknu a osoba v plášti spolu se dvěma svalovci lezli dolů z nějakého žebříku. Poslední kumpán hodil Lucii s nosítky do trávy. Protože to bylo nízko, Lucie jen cítila bolest na koleně.Dva mohutní obři chytli nosítka a pochodovali spolu s ostatními kdesi za motel. Nikde nikdo nebyl a v motelu byla většina oken zavřená. Mohli jít asi pět minut, když svázaná Lucie zpozorovala malé letadélko. Celá výprava k němu přišla a zahalená osoba mluvila na řidiče. Za chvilku už seděli v letadle. Osoba ze sebe shodila plášt´a Lucie jí viděla do tváře. Už dávno ale věděla, že je to Alžběta. Svalovci začali Lucii odvazovat a vytáhli ji z úst roubík. Lucie rozrušeně pozorovala Alžbětu: "Pročs to udělala?" vmetla jí do tváře. Alžběta se uchichtla, řekla někomu do telefonu, že "je to vyřízené" a otočila se na Lucku.

ŽvL 4

13. dubna 2007 v 15:11 Život v láhvi
kapitola 4
Petr se strachem zazvonil na zvonek. Podíval se na své kalhoty: Byly stejně zelené od trávy jako před pěti minutami. Těch pár sekund co nikdo neotvíral, byly ještě horší, než když před rokem v první zřídě neměl domácí úkol a nedostal za něj razítko s domečkem.
Dveře se pomalu otevíraly. Každá sekunda byla jakoby desetkrát delší. Peťa si usilovně přál, aby se tam objevila máma. A ne...
Zbytečně.
Ve dveřích stál otec. Jeho pohled okamžitě sklouzl k jeho kalhotům. Petr se nadechl.
"Co to má znamenat? Tos přehnal zmetku! Ty kalhoty stály přes dvě stovky a ty je zničíš za dva dny! Já mamice hned říkal, at´je ven nenosíš! Maminko, pojd´ se podívat jak si náš synáček váží věcí." K otci Frankovi se ke dveřím stoupla Petrova maminka. Oči měl zarudlé. Ona brečela! Zmlátil ji! pomyslel si Petr při pohledu na ní. Měl na svého otce velký vztek Maminka Petra pohladila po vlasech a zašeptala, že to nevadí. Že je to sice škoda, ale že se nadá nic dělat. Tento názor ale zřejmě nesdílel Petrův druhý rodič, ten šel totiž do komory. Vrátil se z ní s páskem v ruce. Petr věděl, co ho čekalo.Maminka to zřejmě poznala a zakřičla: "To nemůžeš!" Otec okřikl Petrovu rodičku at´ je zticha. Sundal Petrovi kalhoty a už to začlo. Petr se sice bránil, ale neubránil. Křičel a brečel.. Jeho maminka taky ječela. A Frank se tomu všemu hystericky smál.
Petr se vzbudil. Byl celý zpocený a zadýchaný. To, co viděl ve snu byl asi pět let starý zážitek, když si zašpinil nové kalhoty. Zdálo se mu to přesně tak, jak to tehdy zažil. Petr si sedl. Byl pořád v tom moderním autě. Ale byl tam sám. Venku byla neuvěřitelná tma. Naprosto pozdní temná noc. Petr ustrašeně otevřel dveře, ay zjistil, kde jsou Laura a Lucie. Venku bylo zvláštní chladno. Ještě nedojeli na dálnici, o které jim Laura večer vyprávěla: Pod nohama měl pořád ten hladký písek. Naštěstí ale Petr viděl Lucii opřenou o přední část kapoty auta. "Ahoj." pozdravil ji. Ta mu jeho pozdrav opětovala: "Už ses vzbudil. Spal jsi jako pařez." usmála se Lucka na něho. Petr si k ní přisedl a zeptal se: " Proč vůbec nespíš ty? A kde je ta..Laura?" Lucka se podívala vpravo k poušti a potom řekla: "Asi před půl hodinou mě vzbudily divné zvuky. Vzbudilo to i Lauru. Byla to nějaká žena. Moc hezká. Zdvořilá, ale zvláštní. Říkala Lauře, že nám musí něco říct. Laura ale nesouhlasila.Ta žena jí říkala, že jí to nemůže zakazovat. Laura jí přemluvila, aby se šli domluvit k ní do letadla, kterým ta žena přiletěla...Ještě se nevrátila. Víš, o co by se mohlo jednat?". Lucka tázavě na Petra pohlédla. Petr se na ni podíval: "Hele, to fakt nevím. Ale to je stejně jedno! Copak tě vůbec nezajímá, že už se nevrátíme domů? Co já! Ale ty!!? Ty máš skvělou rodinu! Máte hezký dům. Máš skvělý známky! Hodně kamarádů." křičel Petr na Lucku. Ta se rozbrečela. To Petr nechtěl. Lucka ale usedavně brečela a při tom zajíkavě říkala: "Ale co mám dělat? Slyšels Lauru: neví se, jak se odtud dostat. Je mi smutno. Ale budem si muset zvyknout! Ted bydlíme tady!" Petr na to chtěl reagovat, ale už k nim přišly, Laura a ta žena. Ta žena vypadala jako nějaká miss. Měla na sobě sice velký bílý plášt, který měla i přes hlavu. Přesto to neschovalo její dlohé blond´até vlasy, červené plné a rty a hlavně krásné mandlové oči. Přesto měla Lucie pravdu. Ta žena působila velice zajímavě. Chladně, odměřeně a tajupně. Usmála se na ně. Byl to ale takový ten úsměv, kdy vás spíš zamrází, než že se vám zahřeje u srdíčka. "Ahojte děti. Já jsem Alžběta Nesmírná, z rodu Zdenkovců. Ano, i můj otec je tam od vás. Pracuji jako ministryně zahraničních záležitostí. Náš král, Krásné Dítě, mě sem vyzval." Lucie nic nechápala a opatrně se zeptala" !Omlouvám se, ale měla jsem pocit, že král se jmenuje Poslední dítě a ne Krásné dítě." Alžběta se usmála a dramaticky pronesla: "A je to tady! Království zase vypráví ty svoje báchorky. Krásné, bez chyb a nerovností! Jako by v Karkulce nebyl žádný vlk. Karkulka by prostě jen došla k babičce a opíjeli by se spolu vínem! Ach jo. Zatajují před Zeměmáky nás, Vítkovce!" Výtahla z kapsy mapu Láhve (jak Petr podle nadpisu usoudil) a rozprostřela ji na písek. Na severu bylo moře na kterém byly ostrovy s nápisem: Neprobádané. Na bylo také moře na něm byly také ostrovy, které však byly osídlené a bylo na nich spousta měst. Uprostřed byla pevnina. Uprostřed mapy byl oranžový pruh, ve kterém zřejmě byli, nalevo i napravo byly zelené pláně s horami a spustou měst. Petr úplně na východě zpozoroval Vysokměsto-hlavní město Království. Alžběta se usmála a začala vykládat: "Když tehdy objevil Láhev Karel a s ním i první Vítkovec, Vítek Miller a taky Frankovci,rod, který ted vládne v království, nastěhovali se tu všichni tři se svými rodinami. Ale ten poslední, ten z vašeho královského rodu tu byl nespokojen. Tajemství, jak se dostat zpět, znali jen Karlovci a ti mu ho tedy řekli. Celý ten váš rod se potom odstěhoval z Láhvě zpět k vám. Náš rod, Vítkovci, se ale nezachovali správně a Karlovce vyhnali. Tak měli celou Láhev pro sebe. Bylo to tak pár generací. Potom se ale znenadání vrátili ti vaši. Dělali si tu na všechno nároky! Tentokrát jsme byli vyhnái my. Šli jsme na východ. Hledali jsme Karlovce, ale marně. A tak, zatímco na východě vládl rod váš, u nás na západě vládl zase náš rod. A tak to bylo několik desetiletí. Ale asi před patnácti lety na trůn nastoupil nejmladší Vítkovec, Ukrutná zima. Jeho jméno vystihovalo i jeho povahu: Chtěl vyvraždit celé Království a rozšířit Blahou zemi, jak se naše území jmenovat. Nastaly děsné časy: Celá Blahá Země to tu začala plenit. Království se nakönec ale vzchopilo a porazilo Blahou zemi. Nyní u nás vládne Králův synovec,což je strýc Ukrutné zimy. Ano, covali jsme se špatně! Ale chtěli jsme jen získat zpět náš domov. Ted´se musíte rozmyslet sami, na kterou stranu se přidáte! Já se vrátím. už brzy. Nashledanou!" zvolala a zmizela v temnotě. Lucka zůstala jako opařená. "Co to mělo znamenat? Je to všechno pravda?" obrátila se na Lauru. Ta jen povzdechla a odpověděla: "Ano, je to pravda.. My sice máme zákon na to, že Zeměmáci patří Království, ale oni zase mají právo vás přesvědčit, abyste se přidali na jejich stranu." Lucka Lauru ujistila, že zůstane s Královstvím. Laura se vděčně zasmála a řekla: "Víte co? Já vám upeču citronovou buchtu! " A vešla do auta. "Jdem?" otočila se Lucie na Petra. Ten se na Lucii také podíval a potichu jí oznámil: "Ten rod Království! Moc takových jmen není. Myslíš, že to může mít nějakou souvislost s mým otcem? Ten je přece taky Frank!" Lucie se kousla do rtu. Tohle ji nenapadlo. Ticho, které mezi ními vzniklo, narušil až Lauřin hlas: "Pojdte dovnitř! Tam je zima! A chcete na to, zlatíčka, i polevu? Nebo bez ní?"

ŽvL 3

13. dubna 2007 v 15:10 Život v láhvi
Lucie si z čela zčesala neposlušný pramen černých vlasů a se zaujetím pozorovala Lauru. Ta se ted právě shrbila k mrazáku a vytahovala zmrzlinu. Borůvkovou, kterou měla pro sebe měla už vytaženou, nešlo jí to ale vyčítat- borůvková zmrzlina v kornoutku byla hned v první krabici, kterou Laura vytáhla. Zato vanilková a pistáciová pro Lucku a Petra musela být až v té poslední. Laura otevřela pátou krabici a radostně vykřikla: "Mám ji! Pistáciovou! Hele!" S elánem vytáhla jeden zelený kornout a vesele jím mávala. Pistáciová zmrzlina se jí ovšem vymrštila z rukou a praštila s sebou o tmavé sklo auta. Laura se zdvořile omluvila a vyhodila kornout (lépe řečenu to "padrtˇ" co z něj zbyla) do odpadkového koše u řidiče. Vytáhla novou zmrzlinu a podala jí Petrovi. Ten jí nedůvěřivě obracel" A není otrávená??" vypálil zlostně na Lauru. Lucie se na něj šokovaně a podívala a odsekla:"Můžeš být rád, že nám Laura vůbec něco da-" přerušila jí ale Laura která s úsměvem Petrovi odpověděla: "Ale není, drahoušku. Jestli chceš, klidně ji ochutnám!" Petr si v duchu představil zmrzlinu, která je celá od slin té pitomé ženské a odsekl: "Ne! Věřím vám!" a začal lízat. Chtě-nechtě musel uznat, že je dobrá. Laura vytáhla i vanilkovou pro Lucku a zeptala se: "Chutná vám?" "Je výborná,. lepší jsem ještě nejedla." pochválila dobrůtku Lucie. Petr se zatvářil kysele a místo aby odpověděl začal vyzvídat: "A kdy nám konečně řeknete kde to jsme?" Laura se zamyslela a řekla: "Tak já vám to teda řeknu. Ale nezaručuju, že nedostanete infarkt! Radši si sedněte. Aha, vy sedíte! Tak já začnu. Ale kde? Aha, už vím!" Laura si výtáhla malý bloček, kde měla zřejmě poznámky ke svému proslovu. Lucii opět spadl neposlušný pramen vlasů do obličeje a tak si z kapsy (naštěstí tam zůstaly) vytáhla dvě fialové gumičky do vlasů a udělala si z nich dva malé culíky. Laura spěšně prolistovala své poznámky a začala: "Takže..ehm."(šlo vidět, že jí připravované vyprávění dělala větší problémy, než když je předtím spontánně přivítala)"...jak už jsem říkala, jmenuji se Laura Zedníková a je mi no... to je jedno kolik, let. Pracuji pro království jako členka styku se Zeměmáky. Jsem hostitelka. Není to sice nejvyšší funkce ale alespon něco. Mou prací je uvítat Zeměmáky a dovést je do bezpečí. Řeknu vám, už dlouho se u žádní neobjevili. Až ted vy.Bohužel, v poslední době nám blbne radar na zjištování nových Zeměmáků. Ted mi volali, že přestal fungovat úplně.No, proč to vůbec říkám. To sem nepatří!Ale nebojte, to že jsem vám dala zmrzky to není nějaký přivítací rituál. To já dala jen tak.!" Lucie se zamyslela nad tím, co Laura ted řekla a zeptala se: "Před jakým nebezpečím nás máte ochránit? " Laura se zděsila: "Né nebojte. To já plácla jen tak aby řeč nestála!"
Hahaha! pomyslel si Petr. Tahle šílená ženská se mu protivila čím dál tím víc.
"Jak jistě víte," pokračovala Laura," ocitli jste se ve světě nazývaném Láhev. Dostali jste se sem zřejmě tím jak jste otevřeli tu láhev. No... " Lucie ale Lauru přerušila: "Vážně? Takže my jste ted prostě nějací milimetroví trpaslíčci v láhvi? Kdo Láhev objevil? Jak to vlastně funguje? Jak se dostaneme ven?" Laura si povzdychla. Tyto informace měla až na straně 2, a přitom ani nedoděla první odstavec první strany. Naštěstí ale byla ráda, že nejsou jak ten morouz, co sem přišl před nima. Nadechla se a pokračovala: "Láhev vymyslel Karel Chytrý. Jeho přímí potomci, kteří znají celé tajemství láhve žijí někde, kde lidská noha ještě nevkročila. Ale žijí, pravidelně nám posílájí dopisy, ve kterých prosí, abychom je nevyhledávali. První král se jmenoväl tak, jak se jmenuje dnešní královský rod. Jeho nějakým praprablabla vnukem je dnešní král Poslední naděje. " Lucie fascinovaně kokukala: " To má ale vznešený přívlastek!" Laura se mírně zaškaredila a odvětila: "To není přezdívka! Je to jeho jméno! Když ho nebožtík královna porodila, měla poslední naději. Byla už hodně stará. Bohužel, i nynější královna Zakouřená porodní místnost, už zřejmě neporodí. I jí táhne na šedesát. Po jejich smrti bude zřejmě zvolen nový rod králů. To bude poprvé za sto padesát let, kdy Láhev vznikla." Lucka se ale nechápavě zeptala: "Ale tý máš normální, teda naše jméno! Jak je to možné?" Laura se usmála a odpověděla: "Můj tatínek, Zdeněk Zedník totiž přišel taky tam od vás. Jen má máma, Dvojče, které při porodu nezemřelo, je Láhvovačka. I má dcera, Těžký porod a můj manžel, Špatná porodní bába, mají Láhvová jména.
Petra tyhle kecy vůbec nezajímaly: To je sice možný, ale ještě jste nám neřekla, jak se dostaneme ven odtud!!!?" Laura se provinile usmála: No, ehm ono to nejde.." "Cože?" vyštěkl Petr. Lucie se na něj chápavě podívala a pravila: Chápu je to asi pro vás těžké..ale tajemství, jak se dostat k vám domů zná jen Karlův rod. No ted už je čas spát. Vysokměsto, hlavní město Láhve je daleko." Lucie se podívala z okna: "Ale vždyt je asi jen sedm! Ještě ani není tma!" Laura se uchichtla: "No právě! Už jsme měli dávno spát. V šest už bylo pozdě! V kolik jste am u vás chodili spát??" Kdesi ze sedaldel vytáhla peřiny a polštáře. "Dobrou!" Sama si sedla k volantu a nastartovala. Lucie se podívala na Petra: Ten ted uraženě koukal z okna. Věděla, že je mu stejně teskno po domově jako jí. Možná i víc. Jeho maminka byla totiž nejskvělejší člověk po sluncem. Pod tím zemským, samozřejmě!A možná i pod tímhle. Položila hlavu na polštář a přemýšlela: Co asi dělá Matěj? Co máma? Táta? Brácha? A Pankrác? Po tváři jí stékla slza. Neotřela si jí. Bylo jí to jedno. Vzhůru novým dobrodružstvím! pomyslela si ještě, než jí monotonní zvuk auomobilu dokonale uspal.
Auto se rozjelo na příč pustinou. Matěj se zvedl z písku a volal na auto. Zbytečně. Zůstal tam sám. Úplně sám.Byl někde na pouši .Ani nevěděl, kde.

ŽvL 2

13. dubna 2007 v 15:09 Život v láhvi
Věnována celé naší třídě
Matěj seděl na lavičce před Petrovým panelákem a přemýšlel. Byl podvečer a nebe zářilo od zapadajícího slunce. Dnes se měl jít koupat, společně s Petrem a Lucií. Bohužel, dneska celá Matějova rodina dneska jela navštívit pratetu Jiřinu. Hrozná zábava. Naštěstí ale už přijeli. Matěj se musel zasmát této absurdní situaci: Jeho dva nejlepší kamarádi, Peta a Lucka, kteří se ještě před pár týdny nemohli navzájem vystát se ted´ sami koupali. Matějovi trvalo hodně dlouho, než je spolu "sčichl". Ale že by se koupali ještě TEDˇ, celých pě hodin? Bylo už po sedmé a bylo výraně chladněji než odpoledne. Když se totiž Matěj vrátil z návštěvy, zvonil k Žáčkům. Lucčina maminka ale jen řekla, že vyrazili ve dvě, ale ještě se nevrátili. U Burešů se neozval nikdo.(Ještě štěstí, že to nevzal Petrův otec! pomyslel si Matěj). Ten se nakonec rozhodl, zvedl se z lavičky a šel k přehradě. Po pár stovkách metrech už ucítil zápach z kravína. Před kravínem se -"překvapivě"- nikdo nekoupal a tak se Matěj vydal na druhou stranu. Už zdálky slyšel štěkot. Mezi stromy k němu přiběhl pes. Matěj ho okamžitě poznal. Byl to Lucčin pes, Pankrác! Super, ještě se nevrátili! zaradoval se Matěj. Pankrác běžel za stromy a Matěj ho následoval. Pankrác ho dovedl na kamenitou "pláž" kde byly osušky, oblečení a nějaká láhev. Kde jsou? Snad se.... napadlo Matěje nejhorší. Pankrác se znovu roštěkal. Na tu láhev! Matěj se rohlédl po vodní hladině. Nikde nikdo. A Pankrác pořád štěkal na tu flašku. Matěj podrbal Pankráce a zvedl z kamínků láhev.
o pět hodin dříve- Byla tma. Petr se řítil černotou, kterou za chvíli vystřídala modrá. Bylo hroné ticho.Připadalo mu to jako by padal celé dny. Potom byla zase tma a pak něco měkkého. Petr měl zavřené oči, ale i přesto cítil, že nad ním praží slunce a je neuvěřitelné horko. Věděl, že leží na něčem příjemném. Asi písek. Oevřel oči. Moc se nemýlil. Na blankytném nebi zářilo obrovské slunce a Petr ležel na písku. Písek byl vlasně všude. Poušt? "Lucko!?" zakřičel Petr na svou společnici, jelikož ji nikde neviděl. Po krátkém tichu k Petrovi Lucie přiběhla. Tvářila se zmateně a vystrašeně. "Kde to jsme?" zeptal se ji naprosto vylekaně Petr. Lucka se nadechla, jako by se bála něco říct a potom zašeptala: "Nevím. Třeba, třeba... jsme někde na poušti. Někde daleko, někde... JÁ NEVÍM. Pamatuju si jak jsem padala, černou a pak modrou barvou. Hrozně dlouho. A pak jsem tady ležela." Petr jí potvrdil, že to zažil i on. Snad hodinu tam seděli a přemýšleli o tom, co se stalo. Avšak, at to brali z jakéhokoli úhlu, napadala je jen jedna odpoved: Prostě jsou v láhvi. Ačkoliv to Lucka brala jako jedinou možnou domněnku, Petr byl k tomu skeptický a neustále to nějak vyvracel různými argumenty: "To chceš jako říct, že jsme prostě trpaslíci zavření v té flašce? To je nereálné, přemýšlej!" zabručel. " Když si tak chytrý, tak mi řekni, kde teda jsme! Že já husa si Matějem nechala namluvit, že jsi v pohodě!" namíla Lucka. Zřejmě by se hádali ještě hodně dlouho, kdyby se zdály neobjevil nějaký off-road vůz. Petr s Luckou se na něj dívali jako na zjevení. Za chvíli už bylo u nich. Bylo tmavě zelený. Značku neznali. Auto mělo kouřová skla a tak neviděli na řidiče. Ten ale z automobilu za chvíli vyšel. Vlasně vyšla. Byla to žena. Nebyla moc vysoká a ani moc hubená. Měla polodlouhé tmavě hnědé vlasy a velké zelené oči. Byla oblečena do bílého plátěného kostýmu, kde na hrudi byla vyšitá osmicípá zelená hvězda. Na nohách se nacházeli bílé sandály. Přes krk měla na provázku zavěšený mobil .Ten vypadal dost dobře. Neznámá žena se na děti zářivě usmívala. "Dobrý den, Zeměmáci! Vítám vás v Láhvi s velkým L." pronesla dramaticky a pokračovala: " Zřejmě jste se u nás ocitli omylem,to nevadí. Budete se tu mít jako v bavlnce. Já jsem Laura Zedníková. Pro vás jen Laura, zlatíčka. Mým úkolem je vás odvést do bezpečí ke králi a královně.Nemáte se čeho bát. Co takhle dát si u mě v autě zmrzlinu? Já mám nejraději borůvkovou. Ale určitě se najde i vanilková, čokoládová, jahodová, mátová, jogurová oříšková, punčová, pistáciová, třešnová, merunková, nugátová, citronová, malinová, jablečná, mango, banánová nebo ananasová. Tak co,dáte si?" zeptala se s úsměvem. Děti, na půl chtějíc se dozvědět, kde že to jsou a napůl vědějíc, že jim asi nic jiného nezbývá přikývli a nasedli do auta. Auto bylo zevnitř větší, než vypadalo zvenku. Bylo tam příjemně chladno. Asi proto, že v něm byl velký mrazák. Laura zatím venku někomu volala. "Co si o ní myslíš" zeptal se Per Lucie. Ta jen pokrčila rameny. V tu chvíli se nemyslela nic. Vůbec nic. Laura vlezla do auta a každému dala zmrzlinu podle přání: Lucce vanilkovou, Petrovi pistáciovou a sobě borůvkovou. "Asi se ptáte, co tu děláte, že?" zamrkala na ně spiklenecky. Oba přikývli. Samozřejmě, že je to velmi zajímalo. Laura se uchechtla a oznámila jim: "Víte co? Já vám to teda řeknu. Ale nezaručuju, že nedostanete infarkt! Raději si sedněte. Aha, vy sedíte! Omlouvám se, tak já tedy začnu. Ale čím? Aha, už vím!"

ŽvL 1

13. dubna 2007 v 15:09 Život v láhvi
Petr Bureš fnukal. Bylo mu už sice třináct, ale on jinak nemohl. Nebýt pětky, kterou dostal ve škole z dějepisu, zřejmě by ho otec před chvílí neseřezal řemenem.
Jeho otec, Frank Bureš, byl hodně zvlášní. Nejenom, že měl zvláštní jméno (které zdědil po svých předcích), ale také třeba kvůli tomu, že zásadně nekupoval ovoce, zeleninu a všechno to zdravé (jeho heslo znělo: " Co je zdravé, to je hnusné") a taky to,že bil svého jediné syna kvůli každé maličkosti. Jeho manželka, Alena, se toho nezdárného syna stále zastávala, což šlo Frankovi docela na nervy. Ted ale byla naštěstí v práci. To musel jít pořádně zapít do hospody a nechal tak Petra o samotě. Petr byl na otcovy výlevy vzteku zvyklý a tak ho fnukání za chvíli přešlo. Alespon z něčeho se v dnešním dni těšil: Za chvíli měl jít se svými kamarády, Luckou a Matějem, venčit Luciiného psa Pankráce k přehradě.Taky se tam chtěli vykoupat. Matěj mu před chvílí napsal zprávu, že nemůže. Petr teda půjde jen s Luckou. Oblékl se a šel pro Lucku.
" Tak si z toho nic nedělej." chlácholila Petra Lucie o patnáct minut později, když společně s Pankrácem opouštěli dvorek Lucčiného domu. Petr přikývl a zašeptal: "Jasně, akorát...: Proč ty máš takovýho hodnýho tátu a... já...." Petr větu nedokončil a otřel si slzy. :"Jsem padavka!" utrousil a vysmrkal se. "Ale nejsi." řekla Lucka a zamkla branku. Je ale pravda, že Lucka to měla doma o dost lehčí. Měla milující rodiče, malého bratra Aleše a hlavně svého jezevčíka Pankráce. Jestli jí Petr v něčem záviděl, tak to bylo tohle všechno. Vysmrkal se a začal přemýšlet kam k přehradě půjdou. Nakonec se dohodli, že půdou na východní stranu, protože nalevo byl kravín. Pankrác vesele pochodoval po chodníku okolo parku a Lucie s Petrem se začli bavit o svém dějepisářovi.( "Nevím, Lucko, jak náš ředitel může nechat na své škole učit osly dějepis!?") a jak jim tak cesta rychle utíkala, za chvíli už byli u přehrady.Nïkde nikdo. "Super!" zvolala Lucie. Petr dal na zem deku a vytáhl si ručník. Už se chtěli vysléknout a skočit do vody, když se najednou z vody vynořila větší bledě modrá skleněná láhev. Plovala po hladině a za chvíli už byla u nich.Lucka ji vytáhla a zírala na ni. " Tak ji polož, ne?" vybídl Lucii Petr. Ta na ni pořád jen zírala. Petr netrpělivě taky upřel pohled na láhev a zkoprněl. Bylo v tom Cosi. Na dně láhve byla nějaká hmota. Per si první myslel,že je to jen bláto, ale pokud se zadíval pozorněji, viděl tam písek, vodu, zelen a taky...sníh! "Co to k čertu je?" zafuněl Petr. Lucka jen pokrčila rameny a zeptala se:"Mám to otevřít?" Petr přykývl. Lucka opatrně odšrubovala žluté víčko, zatímco jí Petr přidržoval spodní část láhev. Jelikož byl otvor docela veliký, Petr i Lucie mohli zároven nakouknout dovniř. V tom se s nimi zatočil celý svět a bylo ticho.

Druhý cyklus

13. dubna 2007 v 15:07 Tma
Kap kap... Krev dokapala do umyvadla a Ellin se usmíval blahem. Poslední 2 dny to potřeboval víc než předtím. Kdykoliv kdy se naskytla příležitost. O přestávce. Po obědě. Ráno, večer. V noci. Ještě neměl dost sil se matky zeptat. Nebo ji informovat kdo je otcem malé Elishy. Am mu nepsala. On už jí taky ne. Dneska se doví proč je pořád tak zaneprázněná... a konečně bude vědět co znamená to, jak mu Wen nabízela aby se k nim přidal.
Ulice Osvoboditelů nebyla ničím zajmavá. Byla na konci centra. Z jednoho směru se blížila k radnici, z druhého na rozlehlé sídliště. Když se po ní Ellin před 4. hodinou rozhlédl nic nenapovídalo že se stane něco zvláštního. Možná se nic zvláštního stát nemělo.
"Ty nejdeš?" Ellin se otočil a stáhl si přes obličej kapuci černé mikiny ještě víc. Ten kdo na něj mluvil nemohl mít víc než 13. Měl černé vlasy a černé kšandy na bílém tričku a hnědých manžestrácích. Ellin usoudil že je to jeden z nich. "U-U-už?" zakoktal. "Jasně..já sem Marco. A ty si...?" Ellin nevěděl jestli si má něco vymyslet,nebo říci pravdu. Rozhodl se říci 100% pravdu. "Elleanor se menuju." Marco otevřel ůsta.."Hele...ty seš..... holka...nebo kluk???!" Ellin si stáhl kapuci ještě trochu dolů. "Kluk...mám praštěnou mámu...pojmenovat mě Elleanor...menovala se tak jednou její želva. Prý ji schípla." Marco se tvářil udivěně. "AHA...Jasně...jdeme" Marco ho táhl do obydleného baráku. Spíš neobydleného. Zvenku vypadal jako takový ten barák v centru co potřebuje opravu. Vevnitř to vypadalo ještě hůř. Po chodbě se válely flašky a stříkačky. Marco otevřel vrata do dvora. Dvůr nevypadal o nic líp. "Tady se převlečeme...co říkáš?" ukázal Marco na stodolu. "Převléknout?" blekotal Ell, "já si převlečení zapoměl doma." Marco se zasmál "Cože?!" a ukázal na stodolu. Na hřebících bylo pověšeno několik býlích prostěradel. Marco si přes sebe jedno přetáhl. Vypadalo to jako když si malé děti udělají masku ducha. K prostěradlu byla přišita kapuce. Tu MArco také použil. Ellin zopakoval Marcův postup. Marco ho vedl do skleníku. Skleníku s kouřovýma sklama. Ellin se na chvíli divil že Marco nezpozoroval jak je "mimo" ,ale pak si uvědomil že MArcovi může být tak 11.
Ve skleníku bylo plno prostěradlových duchů. Bylo tam dusno jako v opravdovém skleníku. Stěna naproti byla zašlá a celá od...krve. Ellinovi se udělalo zle. Bylo to něco úplně jinného než to co v koupelně. Nebo ne?
Marco (a tedy i Ellin) se zařadil. Ellinovi bylo blbě. Kdosi si stoupl k té hnusné stěně. "Vítám vás. Minulý týden, v pátek jsme tu měli zahájení dnešního Kalendária. Nyní necelý týden poté nastává druhý cyklus. Kalendárium nám zahájila v pátek Amanda" (Ellin stuhl) " a dnes bude v druhém cyklu vystupovat Weronica." Všichni zatleskali a volali oslavné popěvky. Marco se nahl a zašeptal Ellovi do ucha "To byl Vedoucí. Málokdoví že Vedoucí-Marcus- je můj bratr." Ellin dělal že ho to překvapilo a že rozuměl slovům jako "Vedoucí, Kalendárium, druhý cyklus" Očima hledal Amandu,nebo alespon Wen.
WEN?!
Jak pochopil, Weronica si stoupla k té odporné stěně. Zpod kapucy jí čouhal fialový pramen.
"To je přece Wen!" pošeptal zmatenému Marcovi Ell.
Ozval se zpěv. Wen rozpřáhla ruce a... Ellin se málem pozvracel. Několik zakuklenců vzalo do rukou kladiva a přikovali Weniny dlaně a chodidla hřebíkama ke zdi.
"Sláva! Sláva! Sláva!" zpívali "duchové"

Velikonoční nadílka

13. dubna 2007 v 15:06 Tma
"Elline...prober se!" Ell otevřel oči. "Už? Ale mami....je teprv osm."znechutil se po pohledu na budík. "Ranní ptáče dál doskáče. Včera jsi spal skoro do dvanácti....kdybych tě nevzbudila, ani bychom ten oběd nestihli." Ellin si sedl a promnul si oči. "Nestihli? Strašná škoda." Dopajdal do koupelny,kde proběhla obvyklá ranní rutina. Převlékl se do trička a džínů a nastavil směr snídaně. V kuchyni to hrálo všemi barvami a rádia hrály veselé písničky. Na stole dřepěli plyšové kuřátka a v míse se válely nabarvená vajíčka. Nad nimi se culil velký čokoládový zajíc. "Koupila jsem ti tatar. Pěkný....včera na trhu. Byl poslední." Ellin se otočil. "COŽE? Snad nechceš abych .... mrskal." Ellinovu matku už chytaly nervy. "Chceš se válet u bedny? Nebo hůř-u počáku? Je to tradice. Jestli chceš může pro tebe dojet děda a budete chodit po vesnici." Ellin zaklel. Po vesnici se mu chodit nechtělo,ale když minulý rok obešel máminy kolegyně z práce vydělal docela dobrý balík. "Dobře" řekl, "budu chodit tady po městě..." Ellinova máma málem vyskočila radostí. "Vidíš Elline... a Macyho máma mě prosila abys k nim zaskočil." Ellina nadšení upustilo. "Ale vždyt bydlí na druhém konci města...a nikdy jsem tam nebyl! Kdyby tu byl aspon táta....ten měl auto. NAROZDÍL OD TEBE!" Ellinova matka se zatvářila divně. "Už o něm nemuv."
"...slepička vám snese jiný.... Jéé to ste nemusela....díky! Mějte se, nashle!" Dveře se zaklaply a Ellin si oddechl. Celý den se musel křenit když po zadku přetáhl samé 4cátnice, nedej bože jejich dcery nebo matky které byly na návštěvě. Ale stěžovat si nemohl. Kromě vajíček a pamlsků mu den zpříjemnovaly i bankovky co dostal. Když šel po městě připadal si jako by planeta Země byla bez lidí. V tomhle velkoměstě byl snad jediný kdo tu chodil koledničit. Sedl si na lavičku před zastávkou. Autobus mu jel za 2 minuty. Pojede přes celé město. Macyho máma, její nový přítel a jejich malá dcerka na něho už pravděpodobně čekají.
"Ahoj Am...."
Ellin se otočil. V keří se krčila osoba s fialovými vlasy a oranžovou větrovkou. Wen.
"Ne... neboj... jo minulý týden... tak jo... jako vždy.... ve středu. Ok. V 16 hodin na Osvoboditelů. Čau."
Autobus přijel. Ellin věděl, kde bude ve středu v 16h. Konečně něco zjistí o Amandě. A taky o Wen.
Crrrr Crrrr!
"Ahoj Elle! Jen pojd dál." Ellin se na Macyho mámu usmál a vešel. "Počkej Elline,dovedu Elishu."
Ellin kývl a rozhlédl se. Na skřínce byla Macyho fotka. Už to budou 3 roky od jeho smrti. "Kdo to je?" ozvalo se od někud. "To je Ellin. Přišel si pro výslužku vid Elle?" Macyho máma se vrátila. Za ruku držela si dvouletou holčičku. Měla stejné černé oči a černé zamaštěné vlasy jako Ellin. Stejně jako Greg, její otec který vyšel z kuchyně. On Ellina nepoznal, Ellin však jeho ano.Když recitoval "Hody Hody" a přitom šlahal tatarem po dívence i její mamince, myslel jen na to, že tenhle Greg je přesně ten kterého má Ellova máma na fotografiích. Tenhle Greg jeho mamín Gregory. Ellův táta.

Na návštěvě

13. dubna 2007 v 15:05 Tma

"Postav se přece rovně Elline" Matka žduchle Ellina do lopatek. "Au" Ellin zavřískl a schoval mobil do kapsy. Jeho rodička se natáhla po zvonku a zmáčkla. Ozval se bzzzzučivý zvuk.
At nejsou doma. AT NEJSOU DOMA! přál si Ellin. Ale marně-dveře se otevřely a otevřela Tetička. Na hlavě měla čerstvou trvalou a za ní jí koukalo přes rameno asi deset lidí. Ellin je matně rozeznával. Babička, strýček... prastrýc. "Ahojte! Ahoj teti!" Políbila Ellinova matka tetičku a začla si přát rukou s ostatními členy rodiny.
"Co by to bylo bez vás dvou za nedělní velikonoční oběd?" zabědovala teta. "Ale Elline ty boty si vem dovnitř."

Ellin se přehraboval v králičím mase. "Chudák králík... kdyby aspon umřel pro užitek." otočil sena matku. "ELLINE! to nemyslíš vážně! Jez a nemel...cos říkala teti?" "Že ten Ellin je pohublý...co mu dáváš za stravu neteřinko? Správný chlap má jíst každý den maso. Doufám, že do něho nedáváš tu soju. Sousedka mi říkala že je to blbé na oči. Prý z toho lidi v Číně oslepli!" Ellin dal oči v sloup. Jeho matku to však zaujalo. "Vážně? Tak to jsem teda netušila... A kde že to oslepli?" Strhla se debata které se neúčastnila jen babička,patrně proto, že byla téměř hluchá. Otočila se na Ellina a s úsměvem se ho zeptala, jesli zítra půjde mrskat a jestli už má nějakou slečnu." Ne",usmál se Ellin nuceně, "zatím ještě ne." Děda se opřel o stůl. "Vážně? Když jsem já byl jako ty jak jsem slečny proháněl jedna radost, Babička by to neměla slyšet, ale jeden týden byl jedna,druhý týden druhá. To byly časy." Příbuzní se až na Ellina zasmáli. " Babička to stejně nejspíš neslyší.... a ty dědovy slečny museli být slepé když ho chtěli. Asi jedli moc sojy."procedil mezi zuby a shrnul si vlasy z čela. Matka ho pod stolem kopla do chodidla. Toho se chytla teta: "Elline,ty už ty vlasy máš jak dívenka...a takové černé..proč si je barvíš? jestli chceš,já ti je ostříhám." "Ne!" vyděsil se Ellin. Náhle mu začlo vibrovat koleno. To upoutalo pozornost všech přítomných. Tetinka se nahla přes stůl. "Omlouvám se" vyjekl Ell a běžel na toaletu. Měl hroznou chut si přečíst něco od Amandy. Aby ho to zachránilo před touhle pomstou mladým která se tísnila u starého stolu. Otevřel a vytáhl mobil. Infolinka nová zpáva. Ellin se zhroutil na mísu. To že nyní může volat za 1,90 po dobu dvou měsíců ho moc nezaujalo.Zamkl a rozhlédl se. V koupelně se krčilo jen pár mýdel a kartáčků. Co jsem čekal? Že tu budou mít novou sadu žiletek? Musím... musím vymyslet nějaký kompromis. Na pračce ale ležela dědova pomůcka pro šlahání na Velikonoce. Byla to větvička jalovce ještě zabalená v novinách.A Jalovec je pichlavý. Doufám že nic nepozná.