Probuzení, ranní hygiena, snídaně, "kontrola" netu a pokec s pár lidma na ICQ. A taky myšlenka že je už zítra škola. Občejné nedělní ráno. Z nutnosti jsem udělal DÚ.
"A Elišcina maminka se náv zlobit nebude? Jste u nich každý den..."
"Ne-e mami... dneska jdem ven...tak ahoj!" Seběhl jsem ze třetího patra. Martin i Eliška už seděli na lavečce a bavili se. Za zády jim stály základy nového obytného prostoru. Další bytovka... "Zdarec." "Ahoj Tome!" "Ahojte...jdeme?" Martin se významně postavil. Přišlo mi to komické. Eliška si taky stoupla. "Martin mi to ted ukazoval... je to tam super...fakt!" Usmál jsem se. "Tak to je dobré...!" Vyšli jsme. Každý jsme do rukou vzali pár dřevěnných prken které Martin dotáhl pro stavbu klubovny. Ploužili jsme se ulicí jako stíny. Bylo vedro k nevydržení. Nebe bylo inkoustově modré.Ani jeden, ani jeden jediný mrak. Z jedné strany byla kolonie naprosto stejných domků. Číslo 543, 544, 545. Okna měli otevřené,aby se jim tam dostal neexsistující vánek. Z prava se tyčili ošklivé paneláky. Lidé nikde. Kdo nemusel ven, nešel. Koupaliště bylo až ve vedlejším městě.U nás byla jen snad deset let nepoužívaná dostihová dráha. Ted byl hnusná a rezavá. Jako všechno v této obci. Naštěstí jsem chodil na gymnázium v krajském městě...jen 15minut jízdy autem vzdáleném. Překročili jsme písek po kterém se kdysi proháněli koně. Ted tam bylo jen plno psích výkalů. Přešli jsme suchou trávou. Je přece duben,panebože...vypadá to jako kdyby byl srpen. V prostřed závodiště byly dvě jezírka. Obě napůl vyschlá. Byla cítit rybinou. Znovu jsme překročili písek.Přešli jsme celé hřiště. Martin mi ukázal na na pruh stromů uprostřed strmého kopce. "Koridor"vzpomenul jsem si na nedávný EKOvýlet. Martin se na mě tázavě podíval. Mávl jsem rukou. Kopec byl zarostlý vysokou bodlavou trávou. Prý je tam plno hadů ale ti zřejmě byli z důvodu nesnesitelného horka někde zalezlí. "Jsme tůů! Sláva nazdar výletu..."začal Martin zpívat. Rozhlédl jsem se."Hmmmm" Uprostřed stromů byla izolovaná malinečká mýtinka,jesli se to tak vůbec dalo nazvat. Přírodní ohniště a okolo ní pár dřevěných špalků na sezení. Na stromě bylo asi nad metrem nad zemí zavěšen obrovské široké prkno. "Na to přitlučem tyhle prkna a budem tam mít prima posed" seznámil mě Martin s jeho "geniálním plánem". Po pravdě jsem čekal něco lepšího. M+E ale zářili nadšením...Eliška vytáhla z btohu tři červené deky. nechápal jsem jak se tam vlezly,ale pokkračovalo to ještě tím,že nám dala i občerstvení. "Martinéé?" zeptal jsem se, "to ohniště...to posezení....to jsi postavil ty...nebo už to tu bylo?" "Jooo tohle.... né já ne, nějací trampové to tu postavili. Aspon máme mín práce." Trampové? Tady? Nad námi je nějaká težebna pískovce a pod náma zchátralá dostihová dráha a městečko, ve kterém se zastavil čas po pádu komunismu a JZD. Martinova studnice báječných plánů ještě nebyla prázdná: "A příští pátek.... tu přespíme.... wow!" Nuceně jsem se usmál. Eliška vytáhla skrebl a dala ho na ten "prima posed" na dřevěném prkně. Prý aby nám to tu zdomácnělo. Přece to nebude tak hrozné...
"A Elišcina maminka se náv zlobit nebude? Jste u nich každý den..."
"Ne-e mami... dneska jdem ven...tak ahoj!" Seběhl jsem ze třetího patra. Martin i Eliška už seděli na lavečce a bavili se. Za zády jim stály základy nového obytného prostoru. Další bytovka... "Zdarec." "Ahoj Tome!" "Ahojte...jdeme?" Martin se významně postavil. Přišlo mi to komické. Eliška si taky stoupla. "Martin mi to ted ukazoval... je to tam super...fakt!" Usmál jsem se. "Tak to je dobré...!" Vyšli jsme. Každý jsme do rukou vzali pár dřevěnných prken které Martin dotáhl pro stavbu klubovny. Ploužili jsme se ulicí jako stíny. Bylo vedro k nevydržení. Nebe bylo inkoustově modré.Ani jeden, ani jeden jediný mrak. Z jedné strany byla kolonie naprosto stejných domků. Číslo 543, 544, 545. Okna měli otevřené,aby se jim tam dostal neexsistující vánek. Z prava se tyčili ošklivé paneláky. Lidé nikde. Kdo nemusel ven, nešel. Koupaliště bylo až ve vedlejším městě.U nás byla jen snad deset let nepoužívaná dostihová dráha. Ted byl hnusná a rezavá. Jako všechno v této obci. Naštěstí jsem chodil na gymnázium v krajském městě...jen 15minut jízdy autem vzdáleném. Překročili jsme písek po kterém se kdysi proháněli koně. Ted tam bylo jen plno psích výkalů. Přešli jsme suchou trávou. Je přece duben,panebože...vypadá to jako kdyby byl srpen. V prostřed závodiště byly dvě jezírka. Obě napůl vyschlá. Byla cítit rybinou. Znovu jsme překročili písek.Přešli jsme celé hřiště. Martin mi ukázal na na pruh stromů uprostřed strmého kopce. "Koridor"vzpomenul jsem si na nedávný EKOvýlet. Martin se na mě tázavě podíval. Mávl jsem rukou. Kopec byl zarostlý vysokou bodlavou trávou. Prý je tam plno hadů ale ti zřejmě byli z důvodu nesnesitelného horka někde zalezlí. "Jsme tůů! Sláva nazdar výletu..."začal Martin zpívat. Rozhlédl jsem se."Hmmmm" Uprostřed stromů byla izolovaná malinečká mýtinka,jesli se to tak vůbec dalo nazvat. Přírodní ohniště a okolo ní pár dřevěných špalků na sezení. Na stromě bylo asi nad metrem nad zemí zavěšen obrovské široké prkno. "Na to přitlučem tyhle prkna a budem tam mít prima posed" seznámil mě Martin s jeho "geniálním plánem". Po pravdě jsem čekal něco lepšího. M+E ale zářili nadšením...Eliška vytáhla z btohu tři červené deky. nechápal jsem jak se tam vlezly,ale pokkračovalo to ještě tím,že nám dala i občerstvení. "Martinéé?" zeptal jsem se, "to ohniště...to posezení....to jsi postavil ty...nebo už to tu bylo?" "Jooo tohle.... né já ne, nějací trampové to tu postavili. Aspon máme mín práce." Trampové? Tady? Nad námi je nějaká težebna pískovce a pod náma zchátralá dostihová dráha a městečko, ve kterém se zastavil čas po pádu komunismu a JZD. Martinova studnice báječných plánů ještě nebyla prázdná: "A příští pátek.... tu přespíme.... wow!" Nuceně jsem se usmál. Eliška vytáhla skrebl a dala ho na ten "prima posed" na dřevěném prkně. Prý aby nám to tu zdomácnělo. Přece to nebude tak hrozné...