"Dingo! Hodný Dingo" podrbal jsem mého pejska za ušima. Jeho hnědé kaštanové oči na mě hleděli s něhou,láskou a úctou. Byl krásný: Nebyl vyhublý ale neměl ani gram tuku navíc. Krásná zlatá srst se leskla pod vysoce svítícím sluncem. "Pojd Di, půjdeme k paničce..." Dingo za mnou poslušně tapkal do přístřešku. Maminka tam zkoumala nějaké pytle.
"Ahoj mami." Usmál jsem se. Maminka na mě pohlédla. Vypadala unaveně, jako už mnoho měsíců. "Fare.... měla jsem starost.... kočovníci říkali, že tady v Hadaraku začal řádit živel. Příšerný živel!"
Trochu jsem se usmál. Kočovníci toho vždy napovídají. Ale ovoce mají dobré. Jen díky nim tu přežijeme. Vždy jednou za dva týdny projedou poušt a prodají nám nějaké věci. Potraviny, oblečení... vše co je potřeba. Hrábl jsem do pytle a vytáhl jsem velkou hrušku. Hrušky tady v Hadaraku neroustou. Tady přece neroste nic."To by ti nechutnalo Dingo" zasmál jsem se na slintajícího společníka. Dingo zaštěkal a vyběhl někam dozadu. Ani jsme se mu nedivil. Na dřevěné "střeše" zapáchal šedivozelený povlak."Zase?!" řekl jsem napůl zoufale,napůl nepříčetně. Maminka smířilivě pokývala hlavou. "To je od předvčereška....ten leják...střecha špatně schne." Vzdechl jsem. Ano, dva dny zpátky se nad poušti usadili deštové mraky a spustili vydatný slejvák. Nepravidelná roční dávka deště v Hadaraku už byla vybrána. Déšt jsem měl rád,ale tehdy mě zastihl ve spánku a probudit se celý mokrý není moc příjemné. "Mami... nechceš se přece jen opravdu nastěhovat.... pryč...pryč z téhle nehostinné pouště?!" ptal jsem se pravidelně. Vždy jsem znal odpoved. " Synáčku můj,žiju tu téměř celý svůj život... a ty celý svůj život. Plných 17 let. Tam to není pro tebe...jsou tam věci o kterých se ti ani nezdálo... ne nene...jen zůstanme tady,v bezpečí.... ani ten živel není tak nebezpečný jako jsou živly tam.... ne...jsou tam věci které nejsou pro tebe... nejsou pro nikoho" vydechla. "DRACI!" Kočovníci o nich vždy vyprávěli s úctou a v mnohých svých písních oslavovali jejich velkolepost. "Draci?" reagovala mminka smutně. "Draci se stali jen nástroji...nástroji zlých lidí. Zlých Jezdců." Rozmrzelo mě to. "Jezdci, a ani draci, určitě nejsou takoví jk říkáš mami.... ne, nejsou. Dingo... DINGO!" reagoval jsem na hluk. Obešel jsem celý přístřešek. "Tady jsi DIngo....DINGO!" Zmrzl jsem. Dingo tam ležel. V kaluži krve. Probodlý mečem. Mečem který držel nějaký muž v kápi. Muž, vedle kterého bylo obrovské černé hrůzunahánějící ... zvíře..? bytost? Věděl jsem to. Okamžitě jak jen jsem to spatřil jsem věděl že je to drak.Osoba v kápi na mě pohlédla. Byl to muž. Viděl jsem jeho šílené oči. "Jsi tak podobný svému otci chlapečku. Natáhl proti mě meč. A pak...nevím co se to stalo. Natáhl jsem ruku. Řekl jsem nějaké slova. Jakoby mi vypadali z úst sami.
Probudil jsem se na zemi. Slunce už nehřálo. Zapadalo. Musel jsem tam ležet asi dvě hodiny. "Farrrrre...si....jsi tu ně- ně-někde...?!" "Mami?!" zakřičel jsem a vstal jsem. Bežel jsem do přístřešku. Maminka tam byla. Málem jsem se pozvracel. Tam kde byla ruka... jen ohavný pahýl. V prostřed břicha byla odporná červená cosi. "Mami...to...to oni?!? Maminka neodpověděla... začla mluvit, velmi potichu, pomalu:"Fare,tede mě poslouchej,synáčku... nejsi sám. Nejsi sám... na světě existuje.... další tvá krev. Vyhledel Utera.... ten.... poradí ti, řekni mu že ho pozdravuju já, Milia...ano? prosím Fare... nehledej ho... nehledej svého otce...hledej jen Uthera." Musel jsem se pekelně soustředit abych pochopil všechny její slova. "Mami...ten.... jezdec...to byl on? Můj otec." Maminka zasténala."Ach Fare...já...omlouvám se...já"
Vydechla.
"Ahoj mami." Usmál jsem se. Maminka na mě pohlédla. Vypadala unaveně, jako už mnoho měsíců. "Fare.... měla jsem starost.... kočovníci říkali, že tady v Hadaraku začal řádit živel. Příšerný živel!"
Trochu jsem se usmál. Kočovníci toho vždy napovídají. Ale ovoce mají dobré. Jen díky nim tu přežijeme. Vždy jednou za dva týdny projedou poušt a prodají nám nějaké věci. Potraviny, oblečení... vše co je potřeba. Hrábl jsem do pytle a vytáhl jsem velkou hrušku. Hrušky tady v Hadaraku neroustou. Tady přece neroste nic."To by ti nechutnalo Dingo" zasmál jsem se na slintajícího společníka. Dingo zaštěkal a vyběhl někam dozadu. Ani jsme se mu nedivil. Na dřevěné "střeše" zapáchal šedivozelený povlak."Zase?!" řekl jsem napůl zoufale,napůl nepříčetně. Maminka smířilivě pokývala hlavou. "To je od předvčereška....ten leják...střecha špatně schne." Vzdechl jsem. Ano, dva dny zpátky se nad poušti usadili deštové mraky a spustili vydatný slejvák. Nepravidelná roční dávka deště v Hadaraku už byla vybrána. Déšt jsem měl rád,ale tehdy mě zastihl ve spánku a probudit se celý mokrý není moc příjemné. "Mami... nechceš se přece jen opravdu nastěhovat.... pryč...pryč z téhle nehostinné pouště?!" ptal jsem se pravidelně. Vždy jsem znal odpoved. " Synáčku můj,žiju tu téměř celý svůj život... a ty celý svůj život. Plných 17 let. Tam to není pro tebe...jsou tam věci o kterých se ti ani nezdálo... ne nene...jen zůstanme tady,v bezpečí.... ani ten živel není tak nebezpečný jako jsou živly tam.... ne...jsou tam věci které nejsou pro tebe... nejsou pro nikoho" vydechla. "DRACI!" Kočovníci o nich vždy vyprávěli s úctou a v mnohých svých písních oslavovali jejich velkolepost. "Draci?" reagovala mminka smutně. "Draci se stali jen nástroji...nástroji zlých lidí. Zlých Jezdců." Rozmrzelo mě to. "Jezdci, a ani draci, určitě nejsou takoví jk říkáš mami.... ne, nejsou. Dingo... DINGO!" reagoval jsem na hluk. Obešel jsem celý přístřešek. "Tady jsi DIngo....DINGO!" Zmrzl jsem. Dingo tam ležel. V kaluži krve. Probodlý mečem. Mečem který držel nějaký muž v kápi. Muž, vedle kterého bylo obrovské černé hrůzunahánějící ... zvíře..? bytost? Věděl jsem to. Okamžitě jak jen jsem to spatřil jsem věděl že je to drak.Osoba v kápi na mě pohlédla. Byl to muž. Viděl jsem jeho šílené oči. "Jsi tak podobný svému otci chlapečku. Natáhl proti mě meč. A pak...nevím co se to stalo. Natáhl jsem ruku. Řekl jsem nějaké slova. Jakoby mi vypadali z úst sami.
Probudil jsem se na zemi. Slunce už nehřálo. Zapadalo. Musel jsem tam ležet asi dvě hodiny. "Farrrrre...si....jsi tu ně- ně-někde...?!" "Mami?!" zakřičel jsem a vstal jsem. Bežel jsem do přístřešku. Maminka tam byla. Málem jsem se pozvracel. Tam kde byla ruka... jen ohavný pahýl. V prostřed břicha byla odporná červená cosi. "Mami...to...to oni?!? Maminka neodpověděla... začla mluvit, velmi potichu, pomalu:"Fare,tede mě poslouchej,synáčku... nejsi sám. Nejsi sám... na světě existuje.... další tvá krev. Vyhledel Utera.... ten.... poradí ti, řekni mu že ho pozdravuju já, Milia...ano? prosím Fare... nehledej ho... nehledej svého otce...hledej jen Uthera." Musel jsem se pekelně soustředit abych pochopil všechny její slova. "Mami...ten.... jezdec...to byl on? Můj otec." Maminka zasténala."Ach Fare...já...omlouvám se...já"
Vydechla.