Lucie si z čela zčesala neposlušný pramen černých vlasů a se zaujetím pozorovala Lauru. Ta se ted právě shrbila k mrazáku a vytahovala zmrzlinu. Borůvkovou, kterou měla pro sebe měla už vytaženou, nešlo jí to ale vyčítat- borůvková zmrzlina v kornoutku byla hned v první krabici, kterou Laura vytáhla. Zato vanilková a pistáciová pro Lucku a Petra musela být až v té poslední. Laura otevřela pátou krabici a radostně vykřikla: "Mám ji! Pistáciovou! Hele!" S elánem vytáhla jeden zelený kornout a vesele jím mávala. Pistáciová zmrzlina se jí ovšem vymrštila z rukou a praštila s sebou o tmavé sklo auta. Laura se zdvořile omluvila a vyhodila kornout (lépe řečenu to "padrtˇ" co z něj zbyla) do odpadkového koše u řidiče. Vytáhla novou zmrzlinu a podala jí Petrovi. Ten jí nedůvěřivě obracel" A není otrávená??" vypálil zlostně na Lauru. Lucie se na něj šokovaně a podívala a odsekla:"Můžeš být rád, že nám Laura vůbec něco da-" přerušila jí ale Laura která s úsměvem Petrovi odpověděla: "Ale není, drahoušku. Jestli chceš, klidně ji ochutnám!" Petr si v duchu představil zmrzlinu, která je celá od slin té pitomé ženské a odsekl: "Ne! Věřím vám!" a začal lízat. Chtě-nechtě musel uznat, že je dobrá. Laura vytáhla i vanilkovou pro Lucku a zeptala se: "Chutná vám?" "Je výborná,. lepší jsem ještě nejedla." pochválila dobrůtku Lucie. Petr se zatvářil kysele a místo aby odpověděl začal vyzvídat: "A kdy nám konečně řeknete kde to jsme?" Laura se zamyslela a řekla: "Tak já vám to teda řeknu. Ale nezaručuju, že nedostanete infarkt! Radši si sedněte. Aha, vy sedíte! Tak já začnu. Ale kde? Aha, už vím!" Laura si výtáhla malý bloček, kde měla zřejmě poznámky ke svému proslovu. Lucii opět spadl neposlušný pramen vlasů do obličeje a tak si z kapsy (naštěstí tam zůstaly) vytáhla dvě fialové gumičky do vlasů a udělala si z nich dva malé culíky. Laura spěšně prolistovala své poznámky a začala: "Takže..ehm."(šlo vidět, že jí připravované vyprávění dělala větší problémy, než když je předtím spontánně přivítala)"...jak už jsem říkala, jmenuji se Laura Zedníková a je mi no... to je jedno kolik, let. Pracuji pro království jako členka styku se Zeměmáky. Jsem hostitelka. Není to sice nejvyšší funkce ale alespon něco. Mou prací je uvítat Zeměmáky a dovést je do bezpečí. Řeknu vám, už dlouho se u žádní neobjevili. Až ted vy.Bohužel, v poslední době nám blbne radar na zjištování nových Zeměmáků. Ted mi volali, že přestal fungovat úplně.No, proč to vůbec říkám. To sem nepatří!Ale nebojte, to že jsem vám dala zmrzky to není nějaký přivítací rituál. To já dala jen tak.!" Lucie se zamyslela nad tím, co Laura ted řekla a zeptala se: "Před jakým nebezpečím nás máte ochránit? " Laura se zděsila: "Né nebojte. To já plácla jen tak aby řeč nestála!"
Hahaha! pomyslel si Petr. Tahle šílená ženská se mu protivila čím dál tím víc.
"Jak jistě víte," pokračovala Laura," ocitli jste se ve světě nazývaném Láhev. Dostali jste se sem zřejmě tím jak jste otevřeli tu láhev. No... " Lucie ale Lauru přerušila: "Vážně? Takže my jste ted prostě nějací milimetroví trpaslíčci v láhvi? Kdo Láhev objevil? Jak to vlastně funguje? Jak se dostaneme ven?" Laura si povzdychla. Tyto informace měla až na straně 2, a přitom ani nedoděla první odstavec první strany. Naštěstí ale byla ráda, že nejsou jak ten morouz, co sem přišl před nima. Nadechla se a pokračovala: "Láhev vymyslel Karel Chytrý. Jeho přímí potomci, kteří znají celé tajemství láhve žijí někde, kde lidská noha ještě nevkročila. Ale žijí, pravidelně nám posílájí dopisy, ve kterých prosí, abychom je nevyhledávali. První král se jmenoväl tak, jak se jmenuje dnešní královský rod. Jeho nějakým praprablabla vnukem je dnešní král Poslední naděje. " Lucie fascinovaně kokukala: " To má ale vznešený přívlastek!" Laura se mírně zaškaredila a odvětila: "To není přezdívka! Je to jeho jméno! Když ho nebožtík královna porodila, měla poslední naději. Byla už hodně stará. Bohužel, i nynější královna Zakouřená porodní místnost, už zřejmě neporodí. I jí táhne na šedesát. Po jejich smrti bude zřejmě zvolen nový rod králů. To bude poprvé za sto padesát let, kdy Láhev vznikla." Lucka se ale nechápavě zeptala: "Ale tý máš normální, teda naše jméno! Jak je to možné?" Laura se usmála a odpověděla: "Můj tatínek, Zdeněk Zedník totiž přišel taky tam od vás. Jen má máma, Dvojče, které při porodu nezemřelo, je Láhvovačka. I má dcera, Těžký porod a můj manžel, Špatná porodní bába, mají Láhvová jména.
Petra tyhle kecy vůbec nezajímaly: To je sice možný, ale ještě jste nám neřekla, jak se dostaneme ven odtud!!!?" Laura se provinile usmála: No, ehm ono to nejde.." "Cože?" vyštěkl Petr. Lucie se na něj chápavě podívala a pravila: Chápu je to asi pro vás těžké..ale tajemství, jak se dostat k vám domů zná jen Karlův rod. No ted už je čas spát. Vysokměsto, hlavní město Láhve je daleko." Lucie se podívala z okna: "Ale vždyt je asi jen sedm! Ještě ani není tma!" Laura se uchichtla: "No právě! Už jsme měli dávno spát. V šest už bylo pozdě! V kolik jste am u vás chodili spát??" Kdesi ze sedaldel vytáhla peřiny a polštáře. "Dobrou!" Sama si sedla k volantu a nastartovala. Lucie se podívala na Petra: Ten ted uraženě koukal z okna. Věděla, že je mu stejně teskno po domově jako jí. Možná i víc. Jeho maminka byla totiž nejskvělejší člověk po sluncem. Pod tím zemským, samozřejmě!A možná i pod tímhle. Položila hlavu na polštář a přemýšlela: Co asi dělá Matěj? Co máma? Táta? Brácha? A Pankrác? Po tváři jí stékla slza. Neotřela si jí. Bylo jí to jedno. Vzhůru novým dobrodružstvím! pomyslela si ještě, než jí monotonní zvuk auomobilu dokonale uspal.
Hahaha! pomyslel si Petr. Tahle šílená ženská se mu protivila čím dál tím víc.
"Jak jistě víte," pokračovala Laura," ocitli jste se ve světě nazývaném Láhev. Dostali jste se sem zřejmě tím jak jste otevřeli tu láhev. No... " Lucie ale Lauru přerušila: "Vážně? Takže my jste ted prostě nějací milimetroví trpaslíčci v láhvi? Kdo Láhev objevil? Jak to vlastně funguje? Jak se dostaneme ven?" Laura si povzdychla. Tyto informace měla až na straně 2, a přitom ani nedoděla první odstavec první strany. Naštěstí ale byla ráda, že nejsou jak ten morouz, co sem přišl před nima. Nadechla se a pokračovala: "Láhev vymyslel Karel Chytrý. Jeho přímí potomci, kteří znají celé tajemství láhve žijí někde, kde lidská noha ještě nevkročila. Ale žijí, pravidelně nám posílájí dopisy, ve kterých prosí, abychom je nevyhledávali. První král se jmenoväl tak, jak se jmenuje dnešní královský rod. Jeho nějakým praprablabla vnukem je dnešní král Poslední naděje. " Lucie fascinovaně kokukala: " To má ale vznešený přívlastek!" Laura se mírně zaškaredila a odvětila: "To není přezdívka! Je to jeho jméno! Když ho nebožtík královna porodila, měla poslední naději. Byla už hodně stará. Bohužel, i nynější královna Zakouřená porodní místnost, už zřejmě neporodí. I jí táhne na šedesát. Po jejich smrti bude zřejmě zvolen nový rod králů. To bude poprvé za sto padesát let, kdy Láhev vznikla." Lucka se ale nechápavě zeptala: "Ale tý máš normální, teda naše jméno! Jak je to možné?" Laura se usmála a odpověděla: "Můj tatínek, Zdeněk Zedník totiž přišel taky tam od vás. Jen má máma, Dvojče, které při porodu nezemřelo, je Láhvovačka. I má dcera, Těžký porod a můj manžel, Špatná porodní bába, mají Láhvová jména.
Petra tyhle kecy vůbec nezajímaly: To je sice možný, ale ještě jste nám neřekla, jak se dostaneme ven odtud!!!?" Laura se provinile usmála: No, ehm ono to nejde.." "Cože?" vyštěkl Petr. Lucie se na něj chápavě podívala a pravila: Chápu je to asi pro vás těžké..ale tajemství, jak se dostat k vám domů zná jen Karlův rod. No ted už je čas spát. Vysokměsto, hlavní město Láhve je daleko." Lucie se podívala z okna: "Ale vždyt je asi jen sedm! Ještě ani není tma!" Laura se uchichtla: "No právě! Už jsme měli dávno spát. V šest už bylo pozdě! V kolik jste am u vás chodili spát??" Kdesi ze sedaldel vytáhla peřiny a polštáře. "Dobrou!" Sama si sedla k volantu a nastartovala. Lucie se podívala na Petra: Ten ted uraženě koukal z okna. Věděla, že je mu stejně teskno po domově jako jí. Možná i víc. Jeho maminka byla totiž nejskvělejší člověk po sluncem. Pod tím zemským, samozřejmě!A možná i pod tímhle. Položila hlavu na polštář a přemýšlela: Co asi dělá Matěj? Co máma? Táta? Brácha? A Pankrác? Po tváři jí stékla slza. Neotřela si jí. Bylo jí to jedno. Vzhůru novým dobrodružstvím! pomyslela si ještě, než jí monotonní zvuk auomobilu dokonale uspal.
Auto se rozjelo na příč pustinou. Matěj se zvedl z písku a volal na auto. Zbytečně. Zůstal tam sám. Úplně sám.Byl někde na pouši .Ani nevěděl, kde.