kapitola 5
Petr kousl do citronové buchty, ale vůbec nevnímal její chut´. Stále mu vrtala hlavě ta podivná zvláštní shoda jmen jeho otce a královského rodu v Láhvi. Lucie mu sice pořád tvrdila, že je to jen náhoda, a když se na jméno "Frank" zeptali Laury, ta jim řekla, že Frank se jmenoval vždy prvorozený dědic trůnu. A ten prý jako dacetiletý zemřel a a jeho místa se ujal Poslední naděje.
Auto už nějakou chvíli jelo po obrovské dálnici a potkávalo spoustu jiných aut. Lucka si vytáhla a autoatlas a pečlivě ji studovala. Schválně nemluvila na Petra, protože věděla o čem přemýšlí. Na severu pevniny byly vysoké hory s horskými středisky. Zato ale na této mapě nebyly ty malé neprobádané ostrovy, protože tam nejezdí auta. Nejvíc silnic bylo u hlavního města a na jihu. Pustinou procházela jen jedna silnice. A na té právě jeli. Potom si Lucka ale všimla zvláštního bodu, který se nacházel v Království, avšak až na levé straně Pustiny, kde začínala zem Vítkovců. Pod bodem stálo: "Cistohrad, konec platnosti 138. roku Láhevského". "Co to je?" zeptala se Lucie Laury. Laura vzdechla a rozčileně řekla: "Tohle město jsme si postavili asi před dvanácti lety. Bylo jedno z největších v Království. Ale první den, když se tam nastěhovali lidé, tak ho Vítkovci sbořili a všechny lidi zabili. Bídáci!" Pro Petra to byl další důvod, aby měl na Vítkovce jasný názor. Po pěti minutách se zastavili u fast foodu a jeli dál.
Auto už nějakou chvíli jelo po obrovské dálnici a potkávalo spoustu jiných aut. Lucka si vytáhla a autoatlas a pečlivě ji studovala. Schválně nemluvila na Petra, protože věděla o čem přemýšlí. Na severu pevniny byly vysoké hory s horskými středisky. Zato ale na této mapě nebyly ty malé neprobádané ostrovy, protože tam nejezdí auta. Nejvíc silnic bylo u hlavního města a na jihu. Pustinou procházela jen jedna silnice. A na té právě jeli. Potom si Lucka ale všimla zvláštního bodu, který se nacházel v Království, avšak až na levé straně Pustiny, kde začínala zem Vítkovců. Pod bodem stálo: "Cistohrad, konec platnosti 138. roku Láhevského". "Co to je?" zeptala se Lucie Laury. Laura vzdechla a rozčileně řekla: "Tohle město jsme si postavili asi před dvanácti lety. Bylo jedno z největších v Království. Ale první den, když se tam nastěhovali lidé, tak ho Vítkovci sbořili a všechny lidi zabili. Bídáci!" Pro Petra to byl další důvod, aby měl na Vítkovce jasný názor. Po pěti minutách se zastavili u fast foodu a jeli dál.
Alžběta poklekla před králem. "Splnila jsem první část poslání, veličenstvo." zašeptala pyšně. Král se na ní usmál a řekl: "Výborně, Alžběto. Tedˇ přijde druhá část...Kolik jich budete potřebovat?" Alžběta se sklonila ještě víc a odpověděla: "Jen pár..Kdyby nastaly potíže. Sestřenka umí jen péct citronové buchty a jíst borůvkové zmrzliny. Jinak je neschopná. Zvládneme to. Stačí mi tak...Tři. Může být? Pokud budete chtít i toho protivu-" Alžběta větu nedořekla, protože jí král přerušil: "Ne! Toho kluka neberte. Pro ní chceme to nejlepší. A kdyby se sám nerozhodl, mohla by vypuknout i válka. A na to ted´nejsme připraveni. Ale jí musíme vzít. I násilím. Je důležitá. Velmi důležitá!!! A ty to víš. Spoléhám na tebe. Jen tak dostaneme, co nám patří. Vydej se na cestu. Nálezce Vítek s tebou!" Alžběta se poklonila a odešla z komnaty. Těšila se jako malá holka. Věděla, že musí být profesionál, ale celou radostí byla bez sebe.
Když o tři hodiny došla k letadlu, tři silní chlapíci už tam byli. Pozdravila je a nastoupila.
Když o tři hodiny došla k letadlu, tři silní chlapíci už tam byli. Pozdravila je a nastoupila.
Lucie otevřela oči. Za okny už byly červánky. Petr nespal. Zarytě se díval z okna. "Á, drahoušku! Vzbudila ses? Za pár minut dorazíme do motelu. Tam přespíme. I já jsem hrozně vyčerpaná. Jmenuje se to U Pusté dálnice. Výstižné, že? Tipuju, že snad zítra dorazíme do Ocelového města a za pár dní budem ve Vysokměstě. Tam konečně uvidíte mou dceru, manžela, tátu..prostě všechny známé. Samozřejmě krále a královnu a jejich dceru." Petr svrastil obočí a zeptal se: "Dceru?Co to je za nesmysl? Říkala jsi, že nemají dítě!" Laura se usmála. "To ano. Ale Půlnoční tma je adoptivní dcera. Její rodiče jsou mrtví. Její matka byla služka, která zemřela při porodu... A její otec byl princ Frank. Král s královnou ji adoptovali. ´Bohuže, vládcem může být jen syn krále. Pokud by tedy byla chlapec, stala by se králem. Ted se ale musíme spoléhat na nynější královnu, že porodí syna. Jinak budou volby. Á MOTEL!!!" vykřikla radostně Laura a ukazovala na bílou mramorovou, asi 3o patrovou krásnou budovu s cedulí: Motel U Pusté dálnice.
Laua zaparkovala. I parkoviště bylo luxusní. Do haly je dovedl malý poslíček. Laura si na jednu noc pronajala na recepci pokoj. Pokoj měli hned v druhém patře. Lucka žasla: V pokoji byla velká plazmová tevize, rádio, skvěle vypadající notebook... lednice plná jídla, velká terasa s výhledem na bazén za motelem. A navíc tři dvoulůžkové postele s rudými závěsy. V koupelně byly kohoutky ze zlata a vana větší než obyčejný pokoj.
"At´ se nám tu líbí!" popřála Laura. Lucie se na ní usmála a "rozvalila" se na jednu z postelí. I Petr se ušklíbl a pochválil Lauřin výběr. Zapoměl i na starosti s otcem a šel si napustit vanu. Lauře začal zvonit mobil: "Kdo je?", zeptala se volajícího se skrytým číslem. Nikdo se neozval a a položil. "Kdo to byl?" vyzvídal na ní Petr. Laura polkla a řekla: "Omyl...nic víc... to se stává..." Ve skrytu duše ale věděla, že to omyl nebyl. Usmála se na své svěřence. "Nepůjdem spát?" optala se.Lucce ani Petrovi se nechtělo, ale přikývli. Petr (který běžel, aby nepřetekla vana) se za chvíli vrátil. "Chybí tu šampon!" oznámil. " Tak půjdem na recepci, aby nám něco dali, jo?" zeptala se Laura a oba odešli. Najednou připadal Lucii pokoj zbytečně velký a trochu strašidelný. Venku už byla tma a jediné světlo přicházelo z otevřené koupelny. Lucka se nadechla a šla na druhý konec pokoje rozsvítit. Každý krok jí připadal jako hodina.
Už měla ruku na vypínači, když do oken vyskočily čtyři postavy. Tři mohutné a svalnaté a ta poslední byla v plášti. Jeden ze svalovců odhodil Lucii na zem. Ta cítila, jak jí po čele sklouzávají kapky krve. Chtěla křičet, ale byla jako němá. "Trochu opatrně s ní!" slyšela Lucie hlas. Byl to ten z pláště. Lucie poznala, kdo to je. Další svalovec jí hodil na nosítka a všichni tři jí začali přivazovat. Osoba v plášti se nad Lucií sklonila a zeptala se: "Půjdeš s námi dobrovolně?" Lucie vztekle zakroutila hlavou. Svalovec se zasmál a hekavě pronesl: " No co děvenko. Půjdeš s námi tak i tak. Hahaha."A nacpal jí do úst roubík. Všichni se přesunuli k oknu a osoba v plášti spolu se dvěma svalovci lezli dolů z nějakého žebříku. Poslední kumpán hodil Lucii s nosítky do trávy. Protože to bylo nízko, Lucie jen cítila bolest na koleně.Dva mohutní obři chytli nosítka a pochodovali spolu s ostatními kdesi za motel. Nikde nikdo nebyl a v motelu byla většina oken zavřená. Mohli jít asi pět minut, když svázaná Lucie zpozorovala malé letadélko. Celá výprava k němu přišla a zahalená osoba mluvila na řidiče. Za chvilku už seděli v letadle. Osoba ze sebe shodila plášt´a Lucie jí viděla do tváře. Už dávno ale věděla, že je to Alžběta. Svalovci začali Lucii odvazovat a vytáhli ji z úst roubík. Lucie rozrušeně pozorovala Alžbětu: "Pročs to udělala?" vmetla jí do tváře. Alžběta se uchichtla, řekla někomu do telefonu, že "je to vyřízené" a otočila se na Lucku.
Laua zaparkovala. I parkoviště bylo luxusní. Do haly je dovedl malý poslíček. Laura si na jednu noc pronajala na recepci pokoj. Pokoj měli hned v druhém patře. Lucka žasla: V pokoji byla velká plazmová tevize, rádio, skvěle vypadající notebook... lednice plná jídla, velká terasa s výhledem na bazén za motelem. A navíc tři dvoulůžkové postele s rudými závěsy. V koupelně byly kohoutky ze zlata a vana větší než obyčejný pokoj.
"At´ se nám tu líbí!" popřála Laura. Lucie se na ní usmála a "rozvalila" se na jednu z postelí. I Petr se ušklíbl a pochválil Lauřin výběr. Zapoměl i na starosti s otcem a šel si napustit vanu. Lauře začal zvonit mobil: "Kdo je?", zeptala se volajícího se skrytým číslem. Nikdo se neozval a a položil. "Kdo to byl?" vyzvídal na ní Petr. Laura polkla a řekla: "Omyl...nic víc... to se stává..." Ve skrytu duše ale věděla, že to omyl nebyl. Usmála se na své svěřence. "Nepůjdem spát?" optala se.Lucce ani Petrovi se nechtělo, ale přikývli. Petr (který běžel, aby nepřetekla vana) se za chvíli vrátil. "Chybí tu šampon!" oznámil. " Tak půjdem na recepci, aby nám něco dali, jo?" zeptala se Laura a oba odešli. Najednou připadal Lucii pokoj zbytečně velký a trochu strašidelný. Venku už byla tma a jediné světlo přicházelo z otevřené koupelny. Lucka se nadechla a šla na druhý konec pokoje rozsvítit. Každý krok jí připadal jako hodina.
Už měla ruku na vypínači, když do oken vyskočily čtyři postavy. Tři mohutné a svalnaté a ta poslední byla v plášti. Jeden ze svalovců odhodil Lucii na zem. Ta cítila, jak jí po čele sklouzávají kapky krve. Chtěla křičet, ale byla jako němá. "Trochu opatrně s ní!" slyšela Lucie hlas. Byl to ten z pláště. Lucie poznala, kdo to je. Další svalovec jí hodil na nosítka a všichni tři jí začali přivazovat. Osoba v plášti se nad Lucií sklonila a zeptala se: "Půjdeš s námi dobrovolně?" Lucie vztekle zakroutila hlavou. Svalovec se zasmál a hekavě pronesl: " No co děvenko. Půjdeš s námi tak i tak. Hahaha."A nacpal jí do úst roubík. Všichni se přesunuli k oknu a osoba v plášti spolu se dvěma svalovci lezli dolů z nějakého žebříku. Poslední kumpán hodil Lucii s nosítky do trávy. Protože to bylo nízko, Lucie jen cítila bolest na koleně.Dva mohutní obři chytli nosítka a pochodovali spolu s ostatními kdesi za motel. Nikde nikdo nebyl a v motelu byla většina oken zavřená. Mohli jít asi pět minut, když svázaná Lucie zpozorovala malé letadélko. Celá výprava k němu přišla a zahalená osoba mluvila na řidiče. Za chvilku už seděli v letadle. Osoba ze sebe shodila plášt´a Lucie jí viděla do tváře. Už dávno ale věděla, že je to Alžběta. Svalovci začali Lucii odvazovat a vytáhli ji z úst roubík. Lucie rozrušeně pozorovala Alžbětu: "Pročs to udělala?" vmetla jí do tváře. Alžběta se uchichtla, řekla někomu do telefonu, že "je to vyřízené" a otočila se na Lucku.